Ahoj,
víc než pro jiné sem budu psát spíš pro sebe a zaznamenávat tak svou cestu z více než osmnáctileté závislosti. Zároveň když to někomu pomůže, budu jen rád.
Můj příběh začal zhruba ve dvanácti nebo třinácti letech, kdy mi kamarád ukázal, jak se masturbuje. Já jsem nejprve nechápal, co dělá a proč to dělá. Poté mi ukázal i ejakulát a já byl fascinován, že něco takového podle tohoto kamaráda umí i mé tělo. O pár týdnů později jsem zkusil také masturbovat a k mému překvapení i mé tělo fungovalo stejně jako kamarádovo. Navíc pocit byl velmi příjemný. Vzpomínám si, jak jsem tomuto pocitu propadl a chtěl ho zažít znovu. Pak znovu a znovu. Postupně jsem se tak probral k pravidelným “seancím”, kdy jsem si dělal příjemné chvíle. Vzpomínám si, jak jsem se na to vyloženě těšil při cestě ze školy.
Postupně jsem začal vyhledávat i pornografické materiály. Měl jsem sešit, kam jsem vlepoval fotky z deníku Blesk, nebo jiných magazínů. Také jsem si stáhl nějaké pornografické obrázky do počítače.
V průběhu let přibývaly i možnosti, jak se k pornografickému materiálu dostat a já objevil pornografické servery, které jsem začal potají navštěvovat.
Z návyku se stala závislost a já jí propadal i několikrát denně. Zhruba v šestnácti letech jsem si začal uvědomovat, že to asi není úplně přirozené a začal jsem to vnímat i jako morálně špatné. Bylo to období, kdy jsem také začal osobně poznávat Boha. Do té doby jsem sice vyrůstal v křesťanské rodině, jednalo se však ale spíš o životní styl, než o to, že by rodiče měli skutečný vztah s Bohem. Navíc celý tento životní styl byl povrchní a já sledoval, že se mí rodiče chovají jinak v církvi než doma. Díky tomu jsem měl ke křesťanství stále větší a větší odpor. Až do bodu, kdy mě Bůh po jedné mé takové hezké večerní masturbační chvilce oslovil a pozval mě do vztahu s ním.
Od té doby jsem začal vnímat i závislost na pornografii jako mého otrokáře, který do jisté míry formuje a určuje můj život. Začal jsem objevovat, že tuto oblast neměl vyřešenou ani můj otec a svým způsobem mi do tohoto problému otevřel dveře a já pokračuju v jeho šlépějích.
Závislost pokračovala i přes mou touhu s ní přestat. Svěřoval jsem se s tímto problémem mnohým blízkým lidem, kteří mě povzbuzovali. V jednu dobu jsem byl součástí i menší skupinky kluků podobného věku, kde jsme tento problém navzájem sdíleli. Vždy však docházelo k relapsům a k tomu, že tento boj nemá cenu.
Po dvacátém roce přišel vztah, kde jsem byl víc motivován abstinovat. Víc se omezila konzumace pornografie, ale masturbace přetrvávala. Přišlo manželství, se kterým jsem doufal, že odejde i tato závislost. A houbelec. Závislost přetrvávala. A dokonce manželství a sexuální život i ovlivňovala. Dnes vím, že i manželka měla v této oblasti problémy, které se mnou nikdy plně neotevřela. To vedlo k její nevěře (nejprve v myšlenkách vůči jiným chlapům, až nakonec i k faktické nevěře a následném odchodu za tímto mužem v pátém roce našeho manželství). Zpětně chápu, že výčitky, se kterými jsem po celou dobu žil, byly oprávněné snad jen z poloviny. Zároveň jsem ale plněji pochopil, co může způsobit tento problém a o to víc, když se o něm vůbec nemluví a člověk v této věci není otevřený. Musel jsem si přiznat, že se sice čas od času svěřuji svým blízkým, ale ne tak, jak bych měl, nebo jak bych chtěl. A musel jsem si znovu přiznat, že je to problém, který jsem v životě dost dlouho odsouval, neřešil a vytěsňoval.
Po rozvodu se tento problém rozjel naplno a já jsem pornografii propadl jako snad nikdy dřív. Zároveň se obsahově neprohlubuji do větších prasáren, jak to mnohdy bývá, ale držím se na nějaké morálně únosné hladině, byť to je i tak nechutné a vnitřně se mi to velmi hnusí.
Nyní jsem došel do bodu, kdy jsem si řekl, že takhle dál žít nemůžu. Není to zdravé pro můj život, pro moje tělo, pro mé vztahy současné i budoucí, pro můj pohled na ženy obecně. Zkusil jsem několik metod, které jsem si vyhledal na internetu. Přišly relapsy a pak ještě trochu hlubší závislost. Zkusil jsem to pak ještě párkrát, ale nikdy jsem to nedotáhl dál než 90 dní (a to je na můj život skutečně obdivuhodný výkon, většinou to bylo 20-30 dnů, a těchto pokusů bylo pomálu).
V posledním čase se z masturbace stal v podstatě denní rituál, kdy si jako drogový závislák i já musím dát každý den svou dávku a často ne jednu.
Někdy mi to přijde až skoro automatické. Přijdu domů a jdu na to. Aniž bych nad tím nějak přemýšlel, aniž bych se na to připravoval dopředu, aniž bych po tom vyloženě toužil. Zkrátka v ten moment cítím vnitřní potřebu uvolnit stres, tak jdu na to.
Už mě celý ten kolotoč nebaví. Je to hrozná otročina, przní mě to vnitřně i tělesně. Křiví to můj pohled na sexualitu a na ženy. Celkově mi porno přijde odporné. Ale nemůžu si pomoc. Rozhodl jsem se tedy do toho jednou provždy praštit a dát tomu definitivní přítrž s tolerancí nula. Zároveň si uvědomuju, že to nebude lehká cesta, že jsem v tom bahně až po uši a potřebuju pomoc zvenčí.
Začínám tedy třicetidenním kurzem, ale rozhodně na tom nehodlám skončit. Má cesta za svobodou od porna bude pokračovat no matter what.
Dnes je DEN 1. 8. září 2021 je začátek konce tohohle způsobu života. Znám se, vím, že když se pro něco opravdově rozhodnu, tak si za tím jdu. Problém u porna je ten, že jsem se ho nikdy pořádně zříct nechtěl, protože mě i přes odpor k němu stále lákalo a já toužil po vzrušení, po objevování a sytil jsem tak svou touhu po těchto věcech. Toho se ale musím nadobro zříct.
Už teď si říkám, jak to zvládnu, protože cítím, že to vůbec nebude lehké. Hlavně na začátku. Ale stejně jako trosečník na ostrově musí překonat první vlny, které jsou největší a nejtěžší, aby z ostrova odplaval, tak i já nesmím polevit, aby mě ty vlny vrátily zpátky na ostrov, ale musím o to víc zabrat. S větší vzdáleností od ostrova budou nakonec i vlny menší. Na to se těším.
Tak jo, jdu na to! 
(…jakože na ten boj 
)
… nemyslím to nijak negativně, jen mě to osobně zaujalo 