Ty jo, já mám asi problém..?

[Pavel87]

Nebo takhle, já těch problémů mám spoustu. Úzkosti, deprese, pocit naprostýho oddělení od všeho, co na světě nějak dává smysl… To je obrovská část mýho života.
Navazovat z pozice sebepohrdání za to, že nejsem schopnej dělat nic s tím, že se 90 % času cítím fakt mizerně nějaký vztahy, bylo pro mě vždycky menší peklo.
Byl jsem sám, fakt úplně strašně brutálně sám. Na základce, na střední… divnej stydlivej kluk, kterej se s nikym moc nebaví a zčervená, když na něj promluvíš, ze začátku navíc hodně tlustej - snadnej terč úplně pro všechno. Nemohl jsem prostě být sám sebou, pro tohle věčně zraněný klubko nervů nebylo ve světě zkrátka místo. Z celýho srdce jsem toužil po propojení, po lásce, po intimitě, ale zároveň jsem věděl, že ničeho z toho nejsem schopnej - a tohle se ve mně neustále rvalo, bralo mi to veškerou energii, radost ze života, schopnost se učit a pracovat na svých dlouhodobých snech. Ty jsem si pak už beztak ani nedovolil.
Musel jsem zkrátka vymyslet něco jinýho, adaptovat se, postavit most, kterej překlene propast mezi mnou a zbytkem světa, jakkoliv! A samozřejmě jsem na to šel naprosto špatně. Zjistil jsem, že když člověk obalí všechny tyhle svoje příšerný pocity ze světa a ze svojí role v něm do “cool” ironie, předstíranýho nadhledu a rádoby trefnejch glos odkrývajících pokryteckou a pudovou podstatu reality, lidem to přijde zábavný, někdy až přitažlivý. Postavil jsem na tom svoji osobnost. Najednou jsem měl aspoň nějakej můstek, přes kterej se k nim můžu dostat. Občas jsem dokonce cítil náznak toho, že někam patřím. Občas se to možná dokonce potkalo se stejnym pocitem i u mýho okolí. Ale jak člověk pozná, co je reálný, když neví, kde končí jeho persona a začíná on? Vlastně jsem se celej život, slovy mýho milovanýho Jana Balabána, pitvořil. Co na mně ostatní měli rádi, jsem nebyl ve skutečnosti já.
Můj podle všeho celkem hezkej ksicht v kombinaci s alkoholem a mým předstíraným ostrovtipem mi do života i přes to všechno přinesl pár žen, který jsem zaujal a já jsem vždycky trochu uvnitř umřel, když jsem je nechával jít, protože ten strach, že když se jim otevřu, najdou něco úplně jinýho, než čekaly, něco odpudivýho, špinavýho, nehodnýho nejen lásky, ale vůbec pozornosti… byl prostě zase jednou silnější. A tak jsem byl dál sám. Co na sobě ovšem považuji za nejvíc pohrdáníhodné, je způsob, jak jsem postupem času vyladil svou personu do takové podoby, aby byla nástrojem, dokonalou pastí pro dívky a ženy. Z jejich zájmu jsem čerpal energii, za ty záblesky propojení jsem byl ochoten obětovat jejich duši, bylo to pro mě vším.
Bob Marley to řekl skvěle:"The biggest coward of a man is to awaken the love of a woman without the intention of loving her.”

Yeah, that’s me, Bob.

A proč to celý píšu? Sex mě děsí. Děsí mě, jak moc je to reálný. Možná je to tou blízkostí možnosti zplození nového života, možná je to prostě jenom hranice, za kterou už moje duše opravdu není ochotná jít, ale mám před ním až posvátnou úctu. Tam už žádnýho pitvoření nejsem schopnej, všecho je odkrytý, jsem nahej a připadám si úplně stejně, jako ten malej stydlivej kluk, červenající se ve frontě na obědy, protože někdo okomentoval jeho tloušťku. Ten se nenávidí a nechápe, že se s ním někdo chce sblížit. Myslí si, že si lásku nezaslouží, není jí hoden. Dotyk je mu proto nepříjemný, nechápe, že se ho někdo chce dotýkat. Připadá si odporný a nedostatečný a nemůže se propitvořit k ironii, jak je zvyklý.

NAŠTĚSTÍ JE TU PORNOGRAFIE!! Ano, tam je všechno. A co tam není, to si tam moje citlivá fantazie vloží - všechny ty pocity, který mám, a který jsem ve svých fantaziích sdílel se svou milovanou bytostí, ale bez tý odporný blízkosti. Bez veškerých negativ. Svobodné prožívání bez komplexů, bez strachů, bez hranic. Představují si sám sebe v roli toho nasvalenýho borce, suveréna, ze kterýho záři sebevědomí a je plně přítomnej tam, kde je. Ta holka si nemůže pomoct, samozřejmě, miluje ho. Jsou z nich na chvíli zvířátka, plně ve svojí pudovosti. Nádherný.

A pak to skončí a člověk si připadá trochu prázdně, ale stojí mu to za to. Jde do toho znovu a znovu, za ty vteřiny naplěnosti mu to stojí. Přijde mu to vlastně ok, přišel na to, hacknul život.

Nikoho nepotřebuje.

Je sám.

Nikoho nepotřebuje.
Nikoho nepotřebuje.
Nikoho nepotřebuje.
Nikoho nepotřebuje.

Ha ha.

No, nic. Den 1, omlouvám se za sloh, muselo to ven. Čísto to po sobě nebudu, takže se omlouvám za pasáže, který nedávaj smysl. Jedu teda nofap variantu s tím, že stejně pravděpodobně sex mít nebudu, protože se na základě introspekce z poslední doby, která mě přivedla až sem, cítím v tomhle ohledu fakt příšerně. Než abych před tou nebohou holkou selhal a pak to s ní, chudinkou malou, musel řešit, raději to toho nejspíš nepůjdu vůbec. Díky všem, co to dočetli až sem.

[Mejdž]

Ahoj, vítej u nás na fóru. Díky za sdílení, upřímně s tou částí o sexu dost relatuju, docela jsi mi sáhl na duši.
Doporučuju si jí napřed vyřešit, než se pustíš do nějakýho vztahu, protože ve vztahu si potom vybíráš, jestli zraníš sebe, nebo toho druhýho. “Mám-li však volit mezi dvěma zly, nevolím raději vůbec…”

[Matěj]

Ahoj, vítej na fóru! Díky za sdílení, za otevřenost. Upřímně, v některých věcech, které píšeš, jsem se celkem našel. Věřím, že na všem se dá pracovat. Držím palce, ať se daří!

[Pavel87]

Ahoj Mejdži, děkuju za přivítání i za reakci. Předem se omlouvám za opět strašně dlouhou reakci, je to poprvé, co se takhle veřejně někam svěřuju a mám toho zkrátka hodně na srdci.
Já mám samozřejmě v plánu nic si s nikým nezačínat, ač je pro mě extrémně těžký nastavit si ty hranice tak, abych si na jednu stranu nepřipadal příšerně osamělej a na druhou nikomu neubližoval. Mám kolem sebe relativně hodně žen, které by se mnou do vztahu šly, to mi přirozeně lichotí a dělá mi to dobře, ale zároveň je to pro mě pokušení opakovat stále dokola ten příšernej vzorec, o kterým jsem psal. Moje přirozená tendence je probouzet v nich náklonnost, snad to ani nedělám naschvál, možná podvědomě, ale děje se to často i když nechci. Když jsem se o tom bavil s kamarádkami, říkaly, že vysílám smíšený signály, ale primárně je to o tom, že působim upřímně, jsem zábavnej společník a dobře se se mnou povídá, protože “mám cit pro konverzaci”, nebojim se jít do hloubky, ale včas se zapitvořim, aby to nebylo moc “heavy”. Oceňují, že se k holkám “nechovám jako k objektu, od kterýho něco chci, ale jako lidský bytosti”. Je pravda, že chlapů, se kterejma se umím takhle bavit, mám v životě jenom pár. Myslim, že je to proto, že u nich nemám tu tendenci je “oslňovat”, takže mě prostě jejich společnost tolik nebaví.
Číst to, co píšu, jako nezúčastněnej pozorovatel, asi bych autorovi navrhnul, ať je prostě upřímnej - je-li s na schůzce s ženou, kterou považuje za kamarádku, měla by to i ona vědět. Je-li to rande, i v tom by mělo být jasno. Není-li to tak úplně jasný a spíš se čeká, co bude, i to by mělo padnout. Jenže já jakmile tomu dám tu jednoznačnou rovinu, přestane to pro mě být autentický, jako bych to uzavřel do nějaký umělý struktury a vzal tý situaci možnost se svobodně projevit. Jsem najednou v křeči a přestává mě to bavit. Připadám si, jako by koníčkem mýho mozku bylo naschvál vytvářel zašmodrchaný situaci, který nemaj řešení.

Výše jsem popsal to negativní, ale mám v životě i (většinou dočasně trvající) dobrý věci. Cca před půl rokem jsem ukončil čtyři roky trvající, povětšinou opravdu hezkej vztah, ve kterém jsme si byli fyzicky věřní (psychicky to o sobě už tak úplně říct nemůžu, za to se taky stydím). I teď se vídáme, ještě má u mě v bytě věci, někdy tu i přespí (nespíme spolu). Každopádě teď poprvé v životě bydlím sám, což úplně nepomáhá mojí nový “nepornu” agendě. Ale snažim se, doufám, že to bude první krůček v úpravě mýho vztahu k ženám, protože takhle to fakt dál nejde.

[Pavel87]

Ahoj Matěji,

děkuju za přivítání a podporu. Píšeš, že jsi se v některých věcech celkem našel - to ti upřímně nepřeji Pokud chceš, budu rád, když se rozepíšeš podrobněji, jak ses k nim postavil a jakého případného progresu se ti podařilo dosáhnout.

Díky!

P.

[Matěj]

Ahoj Pavle,
za málo! Určitě se zkusím trochu rozepsat. V minulosti jsem si prošel nepěknou vlnou psychických potíží, na kterou nerad vzpomínám. Některé pocity, které popisuješ, mi připadají celkem povědomé. Určité věci už mám za sebou - období hlubokých depresí a úzkostí je už naštěstí pryč - je to dlouhý příběh, o kterém bych chtěl napsat knihu. Ta je ale pořád jen rozepsaná.

Každopádně jedna z věcí, kterou momentálně prožívám, je určitá vztahová odtažitost, která je zabalená do kabátku ze sarkasmu, ironie a obavy se otevřít, aby to náhodou nikdo neprokoukl. Mám obrovský štěstí, že mi zbylo pár přátel “od předtim”, kteří ve mě čtou jako v otevřené knize, a nedovolili mi se uzavřít úplně. Já to už taky nechci, ale je to občas těžký. Učím se znovu se někomu svěřit, ukázat svoji nedokonalost, nebát se, že mě druzí zraní. Jsem tak nějak na cestě v tomto.

[Pavel87]

Děkuju za odpověď, Matěji. Jsem rád, že “to nejhorší” máš prozatím za sebou. Držím palce, ať se temnota drží od tebe i v budoucnu co nejdál. A kniha ať Ti jde od ruky!

Já ani nevím, jestli mají moji přátelé o mně reálný zájem… jakože někteří asi jo, nic nenasvědčuje tomu, že by to tak nebylo. Ale nějak mám z výše uvedených důvodů potíž si tenhle fakt internalizovat a přijmout ho. Dřív jsem měl dokonce tendence to přátelství různými způsoby zkoušet, aby se ukázalo, jak moc silný je. Spoustu přátelství jsem takhle ztratil, více méně proto, že po čase ten můj bulšit leckoho přestal bavit. Takže jsem v podstatě tyhle vztahy aktivně zničil a pak upadal do sebelítosti kvůli tomu, že už netrvají, a že “nebyly reálný”. Super, co? Samozřejmě je to tak, že já sám sebe bych s tímhle přístupem už dávno poslal do prdele a myslel bych si, že jsem totální magor. Což teda samozřejmě jsem. Ale teda tohle snad už díky bohu nedělám a snad ani nebudu…

[Pavel87]

Den 2. “Dá sa.” Pracoval jsem z domova, cca půl dne, potom volno, většinu dne sám doma. Asi tak 5x jsem měl nutkání pustit si porno nebo aspoň masturbovat bez něj. Šel jsem si místo toho zacvičit/uvařit/uklízet/pracovat/hrát si s kočkama a trochu tohle vytloukání trochu pomohlo, ale žádnej med. Psal jsem si s nějakejma holkama na seznamce, ale spíš tak o životě, jasně jsem dal najevo, že nehledám vztah, ani sex. Nicméně druhej den zdárně za mnou, ještě jich pár zbývá.

[Pavel87]

Den 3. Návštěvy, skoro jsem nebyl doma, takže dobrý. Dneska těžký probuzení se spoustou myšlenek špatnýho žánru, teď při obědový pauze koukám na zprávy se svojí oblíbenou moderátorkou a musím říct, že mě její krása trochu obtěžuje. Je to boj

[Pavel87]

Den 6. Po včerejších asi 280 pivech si dneska připadám tak prázdnej, že nějak ani netuším, o co že se tímhle pokusem vlastně snažim. Ale jako furt se držim, vím, že kdybych podlehl, budu si připadat ještě hůř.

[Matěj]

Ahoj Pavle,
koukám, že ses tu delší dobu neukázal. Já teď nebyl taky úplně extra aktivní, jelikož píšu diplomku a to mi teď vzalo poměrně dost času a mozkové kapacity. Jak se ti daří? Něco nového?

[Pavel87]

Ahoj Matěji,

mno, jak už to tak bývá, zase jsem potkal fajn holku a začal s ní vztah, zase se to dojebalo a zase jsem se vrátil do starejch kolejí. Bez porna jsem vydržel celkem bez potíží asi 90 dnů. Ne že bych koukal na porno nějak často, ale občas se to stane a je mi to vlastně i celkem jedno, jsem v takovym rozpoložení, že je mi jedno více méně všechno. Ale co považuju za jedno drobný pozitivum - výrazně jsem omezil alkohol, plánuju ho pít jenom opravdu příležitostně (vinařský festival, ochutnávka vína atd). Tak to je aspoň jedna věc, která mi trochu dává smysl. Jak u tebe?

[Matěj]

Ahoj Pavle,
díky za sdílení a za optání. Mám se fajn. Se sepisováním příběhu o mých minulých psychických problémech jsem nijak nepohnul, ale aspoň se mi podařilo dodělat školu a trochu si odfouknout. Jinak asi nemám nic moc nového.

Včera jsem byl na setkání Anonymních pornoholiků a došlo mi tam, že letos je to první rok asi od mých 12, kdy mám reálnou šanci na to, aby to byl rok úplně bez porna. Mám z toho radost, ale vzhledem k tomu, že mi je 27, tak jsem z toho i trochu smutnej. Asi tolik k tomu, jak mi je.

Je skvělý, že jsi dosáhl 90 dnů! To zní skvěle. A též ti gratuluji k rozhodnutí omezit alkohol. Cítíš v souvislosti s tím nějaké zlepšení kvality života?

Mrzí mě, že sis musel projít těžším obdobím. Mám pocit, že svým způsobem rozumím rozpoložení, kdy je člověku všechno víceméně jedno a nic moc nedává smysl. Chtěl bych tě ale povzbudit, život se může změnit a může být zase lépe. Život umí překvapit. Vím, že to možná zní jako klišé, ale pro mě není.

Držím ti palce, ať se ti daří!