Nebo takhle, já těch problémů mám spoustu. Úzkosti, deprese, pocit naprostýho oddělení od všeho, co na světě nějak dává smysl… To je obrovská část mýho života.
Navazovat z pozice sebepohrdání za to, že nejsem schopnej dělat nic s tím, že se 90 % času cítím fakt mizerně nějaký vztahy, bylo pro mě vždycky menší peklo.
Byl jsem sám, fakt úplně strašně brutálně sám. Na základce, na střední… divnej stydlivej kluk, kterej se s nikym moc nebaví a zčervená, když na něj promluvíš, ze začátku navíc hodně tlustej - snadnej terč úplně pro všechno. Nemohl jsem prostě být sám sebou, pro tohle věčně zraněný klubko nervů nebylo ve světě zkrátka místo. Z celýho srdce jsem toužil po propojení, po lásce, po intimitě, ale zároveň jsem věděl, že ničeho z toho nejsem schopnej - a tohle se ve mně neustále rvalo, bralo mi to veškerou energii, radost ze života, schopnost se učit a pracovat na svých dlouhodobých snech. Ty jsem si pak už beztak ani nedovolil.
Musel jsem zkrátka vymyslet něco jinýho, adaptovat se, postavit most, kterej překlene propast mezi mnou a zbytkem světa, jakkoliv! A samozřejmě jsem na to šel naprosto špatně. Zjistil jsem, že když člověk obalí všechny tyhle svoje příšerný pocity ze světa a ze svojí role v něm do “cool” ironie, předstíranýho nadhledu a rádoby trefnejch glos odkrývajících pokryteckou a pudovou podstatu reality, lidem to přijde zábavný, někdy až přitažlivý. Postavil jsem na tom svoji osobnost. Najednou jsem měl aspoň nějakej můstek, přes kterej se k nim můžu dostat. Občas jsem dokonce cítil náznak toho, že někam patřím. Občas se to možná dokonce potkalo se stejnym pocitem i u mýho okolí. Ale jak člověk pozná, co je reálný, když neví, kde končí jeho persona a začíná on? Vlastně jsem se celej život, slovy mýho milovanýho Jana Balabána, pitvořil. Co na mně ostatní měli rádi, jsem nebyl ve skutečnosti já.
Můj podle všeho celkem hezkej ksicht v kombinaci s alkoholem a mým předstíraným ostrovtipem mi do života i přes to všechno přinesl pár žen, který jsem zaujal a já jsem vždycky trochu uvnitř umřel, když jsem je nechával jít, protože ten strach, že když se jim otevřu, najdou něco úplně jinýho, než čekaly, něco odpudivýho, špinavýho, nehodnýho nejen lásky, ale vůbec pozornosti… byl prostě zase jednou silnější. A tak jsem byl dál sám. Co na sobě ovšem považuji za nejvíc pohrdáníhodné, je způsob, jak jsem postupem času vyladil svou personu do takové podoby, aby byla nástrojem, dokonalou pastí pro dívky a ženy. Z jejich zájmu jsem čerpal energii, za ty záblesky propojení jsem byl ochoten obětovat jejich duši, bylo to pro mě vším.
Bob Marley to řekl skvěle:"The biggest coward of a man is to awaken the love of a woman without the intention of loving her.”
Yeah, that’s me, Bob.
A proč to celý píšu? Sex mě děsí. Děsí mě, jak moc je to reálný. Možná je to tou blízkostí možnosti zplození nového života, možná je to prostě jenom hranice, za kterou už moje duše opravdu není ochotná jít, ale mám před ním až posvátnou úctu. Tam už žádnýho pitvoření nejsem schopnej, všecho je odkrytý, jsem nahej a připadám si úplně stejně, jako ten malej stydlivej kluk, červenající se ve frontě na obědy, protože někdo okomentoval jeho tloušťku. Ten se nenávidí a nechápe, že se s ním někdo chce sblížit. Myslí si, že si lásku nezaslouží, není jí hoden. Dotyk je mu proto nepříjemný, nechápe, že se ho někdo chce dotýkat. Připadá si odporný a nedostatečný a nemůže se propitvořit k ironii, jak je zvyklý.
NAŠTĚSTÍ JE TU PORNOGRAFIE!! Ano, tam je všechno. A co tam není, to si tam moje citlivá fantazie vloží - všechny ty pocity, který mám, a který jsem ve svých fantaziích sdílel se svou milovanou bytostí, ale bez tý odporný blízkosti. Bez veškerých negativ. Svobodné prožívání bez komplexů, bez strachů, bez hranic. Představují si sám sebe v roli toho nasvalenýho borce, suveréna, ze kterýho záři sebevědomí a je plně přítomnej tam, kde je. Ta holka si nemůže pomoct, samozřejmě, miluje ho. Jsou z nich na chvíli zvířátka, plně ve svojí pudovosti. Nádherný.
A pak to skončí a člověk si připadá trochu prázdně, ale stojí mu to za to. Jde do toho znovu a znovu, za ty vteřiny naplěnosti mu to stojí. Přijde mu to vlastně ok, přišel na to, hacknul život.
Nikoho nepotřebuje.
Je sám.
Nikoho nepotřebuje.
Nikoho nepotřebuje.
Nikoho nepotřebuje.
Nikoho nepotřebuje.
Ha ha.
No, nic. Den 1, omlouvám se za sloh, muselo to ven. Čísto to po sobě nebudu, takže se omlouvám za pasáže, který nedávaj smysl. Jedu teda nofap variantu s tím, že stejně pravděpodobně sex mít nebudu, protože se na základě introspekce z poslední doby, která mě přivedla až sem, cítím v tomhle ohledu fakt příšerně. Než abych před tou nebohou holkou selhal a pak to s ní, chudinkou malou, musel řešit, raději to toho nejspíš nepůjdu vůbec. Díky všem, co to dočetli až sem.