Dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd

[vojtech]

Ráno mě probudila myšlenka na M. Stálo mě trochu přemáhání tomu odolat, ale povedlo se. Odolal jsem i kávě a k snídani si dal vajíčka a zeleninu. Jako celý poslední rok i dnes jsem snídal sám. Díval jsem se na protější prázdnou židli a v hlavě mi vyskočila myšlenka - Kterým bodem toho mého po°°°° “to do listu” mám začít a jestli má ten seznam vůbec nějaký smysl? Ty věci čekaly dva měsíce, možná počkají ještě chvíli…

Odpovědi jsem nehledal, ale ani jsem se nepustil do práce. Pustil jsem si seriál s lživým pocitem, že přece aspoň to si můžu dopřát. Naštěstí jsem ho dokázal po prvním díle nebo dvou vypnout a dvě hodiny po probuzení jsem se konečně pustil do úkolů. Letenky, telefony, maily, organizace nějakých výletů…

Jo, když to teď večer píšu, zní to jako maličkosti, jako takové normální ráno a normální den normálního chlapa. Jenže to opravdu tak jen zní. Pro mě to totiž byl skvělý a úspěšný třetí den bez PMO. Den s malinkatou a relativně kontrolovanou substitucí dopaminu jedním seriálem. Den kdy jsem překonal stres i frustraci z nepovedených úkolů - skoro sám bez svojí “drogy”. Byl to úspěšný den dopaminového závisláka, který v tom lítá už pár let a který to teď zkouší zase znova překonat. Byl to jeden z prvních krůčků a ten další je založit si deník a přiznat si že PMO je pro mě jen špička ledovce.

Jdu spát a snad bude zítřek stejný nebo lepší. Snad to tentokrát bude víc než těch minulých 225 dnů. Snad najdu cestu. Snad nepřijde krutý a tvrdý pád z nebeské výšky až na betonové dno jako minule.

[Mejdž]

Dobrá práce, gratuluju a vítej u nás na Foru

[vojtech]

Včera to docela ušlo. Nutkavé myšlenky se vloudily jen na pár okamžiků ráno nebo dopoledne, pak jsem se zkoncentroval a začal plnit své denní plány.

Možná proto, že část práce neskončila úspěchem, ale přinesla mi jen další úkoly. Možná proto, že jsem šel na trénink, který byl náročný, bolavý a pozdě večer. Možná proto, že jsem se na tom tréninku lehce zranil nebo proto, že jsem si večer dal víno, možná od každého trochu. Každopádně v noci jsem hodně špatně spal, zabral jsem až nad ránem, dospával až do 10 dopoledne a z postele vylezl vyčerpaný a zničený.

Rutina dne je v háji. Flákám se dnem. Koncentrace a motivace jsou pohřebené pod nutkavými myšlenkami a ukrutnou únavou. Moje hlava je jako bazén s vlnobitím. Z jedné strany se valí - to nevadí, však si odpočiň, však si pusť, však to ukočíruješ. Z druhé se valí - nedělej to, nezrazuj sám sebe, vydrž, odměna bude o to sladší i když ji zatím nevidíš.

Hledám záchranný kruh nebo spíš zatím jen takový kroužek - svůj nový deník. Chytám se ho a píšu. Psaním si rovnám myšlenky a tou poslední, která se vynořuje z hlubin a které se dnes budu držet je tahle - možná jsem včera udělal pár chyb, možná jsem je udělal i dnes ráno, možná jsem mohl být na sebe tvrdší a důslednější. Žádná ta chyba ale není neodpustitelná a není důvodem k sebemrskačství. Není to chyba, kterou je třeba utopit pod vlnou P nebo M. Odpouštím si! Plavu dál. Můj NoFAP nakonec pokračuje - hurá.

[vojtech]

Můj 8 den bez PMO. Je třeba udělat pragmatický přímočarý zápis, vyslovit nevyslovené a přiznat si nepřiznané.

Jsem bisexuál.

Do teď to nikdo nevěděl a do teď jsem i já sám tenhle fakt nepřijímal. Naopak, vědomě jsem ho různě potlačoval, bral ho jako výrobní vadu, jako svoje pochybení nebo slabost, jako odchylku od normy. Potlačoval jsem, odmítal, nenáviděl se. Přemítal jsem, jestli se mi fakt líbí styk s mužem a nebo je to jen nějaký…nevím, jak to napsat.

Ale odpověď na ty výše popsané pochyby a odmítání je jednoduchá. Všechno jsem to JÁ. Takhle jsem se narodil, takhle se přijímám, takhle se mám rád. To předchozí odmítání si odpouštím. Odpouštím si i to, že mi trvalo tak dlouho se k tomu všemu nějak prokousat a začít nahlas říkat pravdu. Od teď zaujímám nové a otevřenější stanovisko. Co mi to přinese nevím. Možná přijdu o pár kamarádů, možná nějaké rande skončí fiaskem. Možná ale můj život bude prostší, upřímnější a naplněný respektem a láskou k sobě. Možná jsem bisexuál a vlastně to je a bylo každému jedno. Doufám, že tohle vnitřní uvědomění a postupné comingoutování s sebou odnese do minulosti sebepohrdání. To sebepohrdaní, které značně utápím ve své závislosti na P, filmech a S.

Jsem Vojtěch je mi 35 a jsem bisexuál…

[vojtech]

Tak a co teď? P jsem si nepustil, ale udržet NoFap jsem nezvládl.

Je to 9. den. Selhal jsem? Mám se trestat? Vyčítat si to? Mám být tvrdý? Mám vynulovat počítadlo? Což zavání tím, že sám sebe srazím na zpět na dno…

Nebo to mám přejít? Přiznat drobnou chybu pod tlakem comingoutu, ale zároveň radost, že se stále vyhýbám P?

Jedno z těch rozhodnutí zavání zbytečnou sebekritikou až sebenenávistí namísto laskavosti. Druhé zavání podvedením sebe sama a svých pravidel a semínkem ze kterého časem může snadno vyklíčit mega relaps.

[Matěj]

Myslím, že to nemusí být buď a nebo. Taky je tu možnost, kdy si zreflektuješ daný moment, zkusíš se nad tou situací zamyslet a pokusíš se do budoucna udělat změny, aby to příště dopadlo lépe. Bez sebetrestání, bez výčitek, se zaměřením na pozitivní a pro tebe zdravý vývoj do budoucna. Je to samozřejmě jen možnost. Drž se!

[moravak]

Ahoj,

hodně inspirující čtení. Díky moc.

[vojtech]

Den 0 a další exkurze na dno závislákovi existence, to je můj dnešní den, 14. listopad 2023. Od pondělního rána jsem nic kloudného neudělal. V lednici je zima, takže buď nejím vůbec nebo jím nesmysly. Doma mám nepořádek a chaos. Nevyčistil jsem si ani zuby, neumyl nádobí. Flákám se u počítače a nakonec… Opakovaně se dívám se na hodiny, jak čas letí a uvědomuju si, že dnešek je pryč. V hlavě mi vyskakuje myšlenka: “Tak jo, je už pryč, tak proč se vůbec snažit?!”. I když teď hned zaklapnu počítač, tak zbytek dne strávím už jen odstraňováním následků katastrofy posledních 48 hodin. Dost mě to děsí, padám dál a začíná mi to být jedno. Nakonec naštěstí zvoní zvonek. Přijela mi pošta a tahle drobnost mě vrací do reality…

Jsem v realitě, většina dne je už opravdu pryč, jsem prakticky zpět na dně, kde jsem před pár dny začal. Musím uklidit, najíst se a nějak znovu začít. Tenhle stav je sám o sobě dost vratký a hrozí pokračujícím pádem na ještě hlubší dno. Už jsem zažil to víckrát něž je zdrávo a tak to teď zkusím jinak. Není kam pospíchat, s klidem a bez výčitek si to tady pořádně prohlédnu a hlavně udělám zápisek o tom pádu, abych příště věděl, jak se to vlastně stalo a stává. Udělám to, abych se mohl příště o něco opřít a snad i zachytit ještě před dopadem.

Bylo to jako sněhová koule. Na sebe a taky na mě se nepozorovaně nabalily drobné chyby, které vedli k tomuhle totálnímu relapsu. Nejprve strašná nedělní únava po návratu domů z napůl pracovního výletu. “Tatrubka” a “Ksichtokniha” jako pseudo odpočinek a pocit nějaké socializace a hlavně nástroj, jak se vyhnout vlastním myšlenkám. Pondělí bez motivace, s bolavým tělem po sportovním výkonu (se kterým jsem to trochu přestřelil). Všechno navíc s počítačem na dosah ruky hned u postele. Můj “to do list” bez jednoznačných důležitých bodů a jasného plánu - kdy. Nutkavé myšlenky, na které jsem uvnitř sebe odpověděl: “To si přece můžu dopřát, to zvládnu.”
Teprve po promrhaném pondělí jsem si uvědomil, že už se vezu. Ještě jsem věřil, že dokážu události zastavit a možná jsem i mohl, protože jsem se v pondělí večer překvapivě vykopal na trénink a zapsal si zápisek do deníku. To byly dobré mezníky, jenže já tyhle možnosti nevyužil. V pondělí před spaním a v úterý ráno jsem zopakoval úplně stejné drobné chyby jako den předtím - počítač blízko postele, špatné jídlo, “Tatrubka” a nechal si sám sebou nakukat, jak to mám pod kontrolou…

Jo, sněhová koule, když se rozjede, tak se zastavuje velice špatně. A ještě něco hůř, když je člověk uvnitř té koule.

Když to teď mapuju, tak mám pocit, že jsem si měl dát hlavně pozor na ty první “sněhové vločky”. Na to, co mému pádu a mojí sněhové kouli předcházelo minulý týden. V neděli večer to nechtělo jen comingout, jako další krok vpřed. Chtělo to zastavit se, otočit se za přechozími dny. Podívat se na svoje stopy a uvědomit si jaký kus cesty jsem ušel za pouhý týden. Nějak vnitřně zpracovat ty 4 dny, kdy jsem byl mimo svoji rutinu. Být sám se sebou. Zastavit se, uvědomit si pondělní riziko, ale nepo°°°° se z něj. Chtělo to připomenout si to dobré, co mi NoFAP dává. Chtělo to opravdu si odpočinout - vnitřně.

Co to chtělo a co jsem mohl udělat jinak už vím. Nevyčítám si, že jsem to neudělal. Je to ponaučení, je to lekce, ze které mám navíc nově i poznámky. I když je tohle další “den 0” a už několikátý pokus, tak to neberu jako nějakou tragédii. Beru to jako mezikrok na dlouhé cestě. Skoro to přijímám s láskou a vděčností. Dno je totiž dobrý na to, aby sis ho prohlíd…

[vojtech]

Den 0 se protáhnul. Možná proto, že jsem šel na terapii a tam nasdílel ty nejniternější pocity. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem byl tak vyčerpaný, že jsem pak sáhnul po těch zajetých automatických procesech - tedy po závislosti. Nezbyla mi už síla na sebekontrolu.

To, že jsem nahlas pojmenoval jednu z příčin závislosti - aspoň pro sebe a před terapeutkou - byl důležitý krok. Další kroky jsou stále předem mnou: Všímat si těch automatizovaných patologických procesů a reflexů, rozbíjet je. Na té nejhlubší úrovni přijmout sám sebe se vším všudy.

[vojtech]

Zavřu oči a stále vidím, jak hoří. Stále cítím, jak se mi v těle rozlévá klid a úleva. Stále se mi vrací ten pocit osvobození. Pocit, že teď najednou v tom okamžiku je všecko jasné, teď je teď a na ničem jiném nesejde.

Ne, nejsem pyroman, ale přišlo mi symbolické ten hloupý “to do list” spálit. Spálit poznámky a úkoly, které jsem dva roky nosil u sebe a které částečně nebyly stále splněné a které se jako krysy množily. Měl jsem najednou pocit, že jsem otrokem papíru velikosti A4 na kterém se začaly míchat úkoly a sny a všechno to splynulo v jednu velkou povinnost. Papír těžký jako kámen, který jsem denně nosil s sebou a bral si ho i na dovolenou. Měl jsem pocit, že proti otrokářství nuceným pracím je potřeba se vzbouřit a to hned!

Kdybych ty poznámky jen roztrhal, tak bych možná pochyboval, takhle ale nebyla a není cesta zpátky. Poznámky a úkoly se proměnily se v popel, který přes víkend rozfoukal vítr, co nezůstalo v mojí paměti beru tak že to nebylo a není důležité.

Tahle moje rebelie mi ale přinesla ještě něco mnohem důležitějšího, uvědomil jsem si jak moc se nutím, jak moc si neustále něco přikazuju a zakazuju a jak moc mě to už se°°°°. Uvědomil jsem si, že daleko sympatičtější a přirozenější je prostě jen chtít, toužit, přát si a jednat. A tak už 6 dní jsem “čistý”, ne protože musím, ale protože chci. Když mi hlava včera večer hlásila klikni na ten web, tak jsem si neřekl to “nesmím”, ale jen “to přece v hloubi duše nechci”. Ráno jsem se probudil a v hlavě mi neběželo, že to teď MUSÍM, dokázat, já bych prostě jen chtěl a toužím po tom, abych se vyhnul P a v nejhorším můžu i selhat, ale i to je třeba cesta, kdo ví…

[vojtech]

Každý týden chodím na terapii. Otevírám tam různá témata a pocity. Později doma je pak hodně těžké je zpracovat a neutéct před nimi k P, ale hlavně neutéct před nimi k prokrastinaci spojené s filmy seriály. Je to o to těžší, že jsem doma sám, že žiju sám. Je to ještě o něco těžší, když přijdu domů po noční a můj den nemá vůbec žádný řád nebo pevné body. Ale to všechno je něco, co už s většími nebo menšími úspěchy dělám pár týdnů nebo i měsíců, tak nějak jsem na to zvyklý. Je to boj na nekonečný počet kol, taková opotřebovávací zákopová válka ve které snad i pomalu postupuju dopředu.

Jenže včera mě z ničeho nic překvapil nový hráč, teda hráčka. Slečna, kterou jsem potkal před pár dny a se kterou jsem si začal psát. Mimo jiné se zeptala se na maličkost - “Jak odpočíváš?”
Nevinná otázka, ale a já vůbec nevím, co odepsat - Neodpočívám, ale prokrastinuju?! Můj denní program je nezbláznit se a nedívat se na P?! Sem tam medituju a už dva měsíce se snažím přijít na to, jak normálně žít?! Skoro nikam nechodím, protože P a filmy mi vzali většinu kamarádů?!

Nevím, co ji odepíšu, ale vím, že to nesmí být lež, protože to bych pak lhal sám sobě. Nevím, jestli ona tu pravdu snese, ale vím, že za pokus to stojí.

[Mejdž]

Ahoj, gratuluju k prozření z minulýho příspěvku a zároveň mě při čtení příspěvku na který odpovídám napadla věc.
Za mě je rozhodně dobře že chceš říct pravdu a možná to bude wild guess, ale zároveň si myslím, že by se to dalo nějak využít. Třeba něco ve stylu: “Zatím moc ne, nějak neumím aktivně odpočívat, napadlo mě že bych mohl zkusit X (z mých nedávných akcí třeba bruslení je docela cool, doporučuju), nechtěla bys jít taky?”

[vojtech]

12 den bez P, odhadem nějaký 3 den filmů, seriálů a sociálních sítí. Zase jsem na pár minut otevřel knihu. Zase jsem začal lehce sportovat. Sem tam vyřídím něco víc než jen ty nejnutnější pracovní povinnosti - různé věci, které jsem někde někomu slíbil a které je fajn splnit dřív než za rok.

Je mi dobře, ale nejsem nijak extra excitovaný nebo přehnaně šťastný, tak jako letos třeba na jaře nebo v létě, kdy jsem měl za sebou měsíce bez PMO a došlo to třeba až do stavu, kdy jsem měl noční poluci. Tehdy jsem úplně zapomněl na nějaké závislosti. Měl jsem pocit, že je všechno dokonalé, tedy až dokud jsem z těch nebeských výšin nespadl pěkně tvrdě zpět na zem. Teď jsem opatrnější, jako by se mnou, ať se pohnu kam se pohnu, byl stín pochybnosti, stín nejistoty, jestli tohle není zase jen přechodné a dočasné. Dovětek po čarou, kde se píše - pozor, tohle už tu bylo a nezvládl jsi to.

Snažím se s tím stínem nezaobírat a nekazit si s ním náladu. Petit pod čarou jsem nikdy nečetl a začínat s tím teď nehodlám. Jen o tom prostě vím a považuju za důležité si napsat.

[vojtech]

Není mi dobře, bolí a škrábe mě v krku. Vyčerpáním usínám a zdá se mi šílený sen, je v něm ONA, je krásná, jsme šťastní. Jednou přicházím domů a z toho, jak to tam vypadá mám podezření, že mě podvádí. Nechci to řešit, je to jen podezření, jen šmouha na jinak skvělém vztahu. O den nebo dva později se moje potvrzení potvrzuje. Oznamuje mi, že už se mnou nechce být, začala randit s mým tátou…

Svět a čas se zastavuje, jsem v šoku. Po chvíli mi ale dochází, že byl to jen zlý sen a já se teď probouzím. Otevírám oči a i když JÍ nevidím do tváře, tak je tam - milá, krásná, živá a moje. Dotýká se mě a šeptá mi do ucha, že mi přinese čaj na ten bolavý krk a ať nemám strach, že to byl jen sen. Objímám ji a se slzami štěstí děkuju “tomu nahoře”, že JI mám. Mám pocit, jako by to bylo poprvé, co JI takhle tisku, zaplavuje mě vlna štěstí. Od srdce a upřímně jsem za Ni vděčný. Jsem probuzen, vše je v pořádku, nic se neděje a tak znovu zavírám oči, aby moje díky vyznělo a já si ten moment vychutnal.

Najednou se moje paže propadnou do prázdna, s trhnutím otevírám oči a jsem v šoku. Byl to jen sen ve snu. Jsem u sebe doma na gauči. Jsem sám. ONA je už skoro rok pryč. Její poslední zpráva byla “Nesnáším tě”. Pláču. Nechápu. Nevěřím, že tohle je ta realita.

Přála si, abych ji dal pokoj a já to celý poslední rok respektuju. Jen na ní teď hodně myslím a moje podvědomí mi tím snem ve snu asi chtělo něco říct. Možná moje vědomí i nevědomí tíží stejná otázka - co kdyby? Otázku, kterou otevřelo nedávní setkání s někým jiným…

Co kdybych ji řekl o svojí sexualitě? Co kdybych ji řekl o závislosti na pornu? Co kdybych s ní sdílel intimnosti? Zůstala by nebo by odešla s mým tátou? No to asi ne, prostě by možná jen odešla…nebo ne? Co kdybych před rokem dokázal to co teď?

Jenže s tím “co kdyby?” souvisí ještě “proč?”
Proč jsem JÍ to nedokázal říct? Proč to teď o rok později dokážu říct jiné, kterou znám 6 hodin a 60 zpráv? Možná právě proto, protože nemám co ztratit? Možná proto, že si uvědomuju, že všechny minulé vztahy nezabila moje závislost jako taková, ale můj strach sdílet ji s tím nejbližším, otevřít se, ukázat před partnerkou třeba i slabost, nebýt chvíli pan dokonalý. Možná proto, že jsem ještě před rokem já sám odmítal přijmout některé věci týkající se mě samotného, tak jsme se bál, že je nepřijme ani ONA. Teď jsem o něco víc v pohodě sám se sebou a možná proto snad můžu o té zavilosti mluvit, ale hlavně asi vážně nemám co ztratit. Lhal jsme už tolikrát, že cesta pravdy je sice neznámá a nepatrná, ale teď už asi opravdu poslední zbývající.

CO KDYBY už asi nejspíš nezjistím, zatím vím jen to, že když jsem se o tíhu svojí závislosti podělil teď, tak se nestalo nic špatného. Dál si píšeme, ona nová současná se někdy zvědavě ptá třeba i na tu mou závislost a nic, vůbec nic se nejspíše nestalo. Nikdo neumřel, světové trhy se nepropadly a mě se ulevilo. Najednou to sdílení není zase taková hrůza, je to skoro dokonce zábava.

Jestli tenhle vztah vyjde nebo nevyjde to nevím. Vím jen, to, že jestli ne, tak to bude třeba kvůli rozdílnému smyslu pro humor nebo kvůli vzdálenosti, která nás dělí. Nebude to ale kvůli mojí uzavřenosti a strachu. A jestli to nevyjde, tak budu vděčný za to, že jsme se potkali a ona mě naučila sdílet i ty nejhorší strachy a závislosti a když budu muset, tak to klidně vybalím na nějakou další…

[vojtech]

18 dnů a relaps. Těžko se mi i píše. Po dvou dnech dopaminové jízdy je mi smutně, beznadějně, unaveně prázdně. Nevím, kde zase začít a hlavně proč.

Začalo to nevinně. Ve středu jsem úmyslně odblokoval CT, protože jsem chtěl přístup na videa o androidu, apkách na něj, gestech atd. Nový mobil jsem nechal napůl rozdělaný a uháněl do práce. Ve čtvrtek po noční směně jsme cítil, že jsem opravdu nemocný, zvládnul jsem ještě terapii, která byla dost náročná a pak se doma rozhodl dát si pauzu. Čaj spánek. K té pauze jsem si pustil něco na trubce. Pak už to šlo jen dolů a dolů a postupně mi začalo být všechno jedno. Videa přitvrdili. Čas jsme přestal sledovat.

Dva dny jsem pořádně nejedl, nebyl venku, s nikým nemluvil. Přišel jsem o výlet do hor, bez omluvy nebo vysvětlení jsem nezvládl jít na dnešní rande. Sedím tady, dívám se z okna a přes všechno, co jsem za poslední rok naučil cítím jen vztek. Napsal bych, že při pohledu na sebe se mi chce zvracet, ale já se na sebe u ani podívat nemůžu. Mám chuť bojovat, ale zároveň už jsem se vzdal.

[vojtech]

Zoufale hledám aspoň jednu pozitivní věc nebo myšlenku od které se odrazit a kde začít. Není, nenacházím. Je mi mizerně a moje víra v další pokus nebo snad to, že jednou budu normálně fungovat je téměř na nule. Jedu na rezervu nebo už ani to ne.

[Apitherapeutist]

Teď čtu jednu moc hezkou knížku, jmenuje se pominuté chvály. Tam je spousta zajímavých myšlenek. Pokud tuhle knížku nechceš, tak si vem jakoukoliv jinou

[Apitherapeutist]

Padat budeš furt. Jako já. Taky jsem nedávno relapsnul. Ale ta pravá důležitost a moudrost je v tom umět se znovu postavit.

[Vítek]

Je mi líto, že jsi relapsnul, ale to se stává. Hold, začátky bývají bohužel těžké, ale to zvládneš! Přeji hodně sil do dalších dní!

[Matěj]

Ahoj @vojtech,
koukám, že jsi sem už nějakou dobu nepřispěl, tak jsem si říkal, že se optám, jak se máš. Jak se ti daří? Co je nového? Jak pokračuje tvůj příběh?

Držím ti palce!