Ahoj všem,
Moc nevím, co napsat. Jak se představit, popsat, jak začít, kde skončit, tak kdybych byl úplně mimo, tak se omlouvám. Mám toho v hlavě teď tolik, že následující řádky asi nebudou moc dávat smysl😁
Porno sleduji asi celý život. Přijde mi, jako bych se narodil už s WHS v ruce a hned hledal přehrávač. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem měl první zážitek. Celý život je mojí součástí, ať už jsem byl sám nebo ve vztahu. Nikdy mi to nepřišlo jako problém, byla to prostě součást mě, ikdyz o ní okolí nikdy nevědělo. Poslední rok se mi to ale vymyká z rukou, nebo jak to říct. Pomalu už nemohu usnout bez toho, abych večer nezabrouzdal na nějaký velký k*koty vražený do všech možnejch otvorů a neudělal si dobře. A ikdyz to vypadá dobře, cítím, jak se vytrácím a chladnu. Chladnu jako člověk, jako přítel i partner. A to je asi největší problém. Byl jsem vždycky oblíbený, srandista každým coulem, empatický, přátelský a v práci absolutní jednička. Kam se to podělo? Jako by člověk dosáhl všeho, co potřebuje nebo co společnost potřebuje, a nakonec zbylo jen to péčko, které je něčím zvláštní, zajímavé. Najednou přišlo to uvědomění si, kde je zakopaný pes.
Začal jsem hledat, pročítat, znáte to…
Našel jsem tuhle stránku, a to co jsem se tady dočetl mě docela rozbilo. Teď se, prosím vás, nechci nikoho dotknout, ale první emoce, kterou jsem cítil bylo zhnusení… nade mnou, nad vámi, nad celým tímhle serverem… jako by mi někdo snědl svačinu, pak ji vyzvrátil a vrátil mi ji. I přesto jsem se pokusil povznést se a začíst se do vašich příběhů a poznatků. Zjistil jsem, jak zajímaví všichni jste. Jak bojujete, jak prohráváte a vyhráváte nad svými démony. Vzbuzujete ve mě pocit, že jsem svůj život ještě neprožil, a že není pozdě to všechno změnit, napravit. Doufám.
Už jedenáctý den jsem se nepodíval, a musím říct, že mám pořád v hlavě, že už se nikdy nepodívám. Ale i když první dny byli v celku v pohodě, nyní mám za sebou dvě docela těžké noci a předpokládám, že další je předemnou a nevím, jak dobře se s tím vypořádam. Budu rád za každou radu. Přes den nemám žádný problém. V práci si ani nevzpomenu, doma na baráčku je taky práce nad hlavu, ale jak je večer a blíží se spánek, je to dost těžké. Zatím si nekladu nějaké extra závratné cíle. Holt, znám se.
Budu tu spíš chvíli fungovat jako pozorovatel, jelikož tato uvědomění jsou dost čerstvá, a informací je tolik, že mi bude chvilku trvat si to všechno uspořádat v kebuli. Jeden cíl si však stanovím. A to ten najít tu někoho, kdo by si se mnou sem tam promluvil, vypovídal se mi a vyslechl i mě. Konec konců, to co člověk asi nejvíc potřebuje a k čemu směřuje je kontakt.
Děkuji, že jste dočetli až sem, a budu se těšit na další pročítání vašich (ne)obyčejných příběhů.
