Kavran - deník abstinence od gay porna

Ahoj.
Toto je můj deník o závislosti na gay pornu. To be honest sám nevím jestli se upřímně považuji za gaye či ne, nicméně jsem závislý na gay pornu a líbí se mi kluci.

Postupně bych tu rád postoval příspěvky o tom, jak jsem se dostal k závislosti na pornu až do této chvíle, kdy jsem se odhodlal a založil si účet na fóru nepornu. Rád bych poté psal nějaké výkazy (asi týdenní nebo možná i častěji jak se mi daří). Určitě budu moc rád, když se ti, co to budou číst, zapojí. Je to pro mě přece jen těžší o tom psát, protože vlastně ani nevím kolik lidí je závislých na gay pornu a přijde mi, že jsem jediný, protože nikoho jiného zatím neznám.

4 Likes
  1. Jak jsem se dostal k závislosti na masturbaci a pornu

Nějaké sexuální otázky či vůbec bavení se o tom, co je sex, erekce, pornografie, tak to se u nás doma vůbec neřešilo. Moji rodiče o těchto věcech nemluvili a když už, tak jen velmi sporadicky. Věděl jsem co je pornografie, ale abych se svým tátou řešil nějaké otázky ohledně erekce a vzrušení, že něco takového existuje, že se vám postaví, protože vás někdo vzruší, to pro mě byla úplně španělská vesnice. Když jsem se dostal do puberty čas od času jsem dostával erekci, ale nevěděl jsem proč či k čemu to je. Věděl jsem, když si představuji nějaké obrázky hezkých kluků či superhrdinů bez trička, tak se mi postavil a byly s tím spojené příjemné pocity, ale to bylo všechno. Tak to pokračovalo docela dlouho, možná klidně i dva roky, kdy jsem jenom dostával erekci, měl jsem vyjímečně v noci poluci, ale pornografii jsem neznal, nemasturboval jsem, jen jsem přemýšlel častěji nad různými představami.

To se změnilo, když mi jeden kámoš řekl o tom, jak začal být závislý na pornografii a když poprvé začal masturbovat. Nevím co mě k tomu vedlo, ale řekl jsem si, že to zkusím, že uvidím, co to udělá, když jsem měl erekci. Možná, že to zní hloupě, ale fakt jsem to tak měl, nevěděl jsem vůbec nic, tak jsem si řekl, že vlastně za to nic nedám.

Ve svých asi patnácti letech jsem začal poprvé mastrubovat a bylo to nejvíc super. Ty pocity, které s tím přišly byly nezaměnitelné a pro mě osobně to byl jeden z nejvíc příjemných zážitků. Poté jsem začal postupně ale velmi postupně masturbovat. Vždy to asi bylo spojené se sledováním nějakých filmů či videí, kde byly pěkní kluci bez trička, se svaly. Pak jsem začal postupně dívat na různé animace, různé komiksy na deviantartu a různých jiných věcí, ale s pornem to ještě vůbec nemělo nic společného. Sice jsem pravidelně masturboval, ale nepředstavoval jsem si žádné sexuální scény, to mě ani nenapadlo.

Pak asi kolem 17 možná trochu později jak jsem začínal víc projíždět internet a youtube, tak jsem viděl jednu animaci, která byla ve zkrácené verzi a samozřejmě mě zajímalo, jaká je ta full version. A tam jsem se zatím setkal s prvním light pornem, kdy se jednalo o krátkou animaci gay sexu. Od té doby jsem se postupně začal koukat na víc těchto animací, protože se mi přitom lépe masturbovalo a víc mě to zajímalo. Pak jsem se do toho víc dostával a najednou jsem se dostal do situace, kdy jsem se pravidelně koukal na gay porno, abych u toho mohl masturbovat. Až poté jsem začal přemýšlet nad tím, že jsem asi závislý na pornografii ale nebyl jsem schopen s tím nic dělat. Ani jsem nevěděl, jestli s tím chci něco dělat.

2 Likes
  1. Období, kdy jsem válčil s P a M, ale bez většího úspěchu

Od mých asi 17 let jsem věděl, že koukat se na P je špatně, ale to bylo spíš kvůli tomu, že u nás v církvi se o tom mluvilo, že to je špatně. Párkrát na různých schůzkách s klukama z naší církve, jsme se bavili o tom, že jsme závislí a mohli jsme si to říct. Ale jen jsme se politovali, ale nikdo vlastně nevěděl, jak se z toho dostat, protože ještě jsme nikdo z nás nevěděli o nějaké platformě, kde by to šlo řešit. Ani nevím, že bych četl nějakou literaturu, kde by se o tom nějak mluvilo v tom smyslu, jak to řešit. Prostě jsem věděl, že to není dobré, ale nikdo nebyl, kdo by věděl, jak mi s tím pomoct. Během této doby jsem měl lepší a horší období. Když jsem chtěl mít nějaký vztah s Bohem, tak se mi docela dařilo bojovat s PMO, ale jen třeba týden a vždy ta motivace byla, že je to špatné, ale sám jsem s tím vlastně skončit nechtěl a ani jsem si nepřiznal, že jsem na tom závislý.

Stále jsem se koukal, pomalu jsem se dostával do situace, že jsem si prostě potřeboval pustit P i přes docela velký risk, že mě někdo uvidí a načapá. Cítil jsem se vždy hrozně, když někdo přišel do pokoje, já jsem si tak tak natáhl kalhoty, zavřel prohlížeč a dělal, že se jenom koukám na něco netu. Už mi to vlastně začalo bývat i jedno, protože jsem se prostě chtěl kouknout za každou cenu. Brácha ve vedlejším pokoji vždy chodíval spát dřív, takže jsem si vždy musel dávat pozor, aby už spal, když jsem chtěl masturbovat.

Mám dobrého kámoše a týpka od nás z církve, který se mi vždy věnoval a mohli jsme se bavit o různých věcech. Tomu jsem vůbec jako prvnímu člověku osobně řekl, že jsem závislý a s ním, když jsme se bavili, tak jsme se vždy dostali k tomuto tématu. Sice se to během té doby nezlepšilo, ale měl jsem komu se svěřit. Také mi to pomáhalo psychicky, protože jsem vlastně našel prvního opravdového přítele, komu můžu říct úplně všechno o mně a on mě přijímal, takového jaký jsem.

Po maturitě jsem šel na VŠ a během začátku vysoké školy, jsme na setkání mládeže u nás v církvi měli přednášku od Peta z Nepornu. Pro mě osobně to bylo zajímavé a souhlasil jsem s tím, ale nebyl jsem rozhodnutý to řešit. Poté i můj dobrý přítel mi doporučil e-koučink, že by mi to mohlo pomoct. Souhlasil jsem s tím a domluvil si e-kouče. Nicméně jsem si s ním psal jen velmi občas a asi po třech měsících jsem s tím přestal. Jednak protože to pro mě nebyla priorita, jednak protože jsem si nepřiznal, že jsem závislý, také jsem furt relapsoval asi každý druhý, třetí den a nechtělo se mi o tom furt psát, že se mi to nedaří. Také v té době jsem se dostal na pokraji sil se studiuem ve škole. Během covidu to pro mne bylo velmi náročné, zapisoval jsem si všechny přednášky, všechno jsem chtěl mít ťip ťop v sešitech, všechny zápisky. Jel jsem i přes víkend a koukal se na přednášky, videa, cvičení. Po různých signálech, které jsem dostával jednak od ostatních lidí, ale už i trochu mého těla, jsem se dostal do bodu, kdy jsem nebyl schopen se ani podívat na přednášku, nějaký materiál ze školy, skripta atd. Prostě jsem absolutně vyhořel ve škole a se studiem. Zkráceně řečeno se mi podařilo se z toho dostat a překopat si své priority a můj způsob učení, ale během té doby jsem nebyl absolutně schopen nějak bojovat s PMO, takže jsem ani už nepsal svému e-koučovi a vyznělo to do ztracena.

Nicméně už jsem si postupně začal uvědomovat, že něco není v pořádku. I když jsem si to úplně nepřiznal, tak jsem vnitřně v srdci věděl, že takhle to dál nepůjde.

3 Likes
  1. Období, kdy se začaly věci měnit a postupně jsem přicházel na to, že jsem závislý na PM a získal jsem motivaci proti tomu bojovat

Ve svých 21 letech, po mé krizi a vyhoření na výšce, jsem se mohl sblížit se svým bráchou, který tehdy začal velmi řešit závislost na PM a nebál se o tom mluvit. Jednou jsme spolu mohli mít fakt super otevřený rozhovor, kdy on mluvil o své závislosti ale i o svém vztahu s holkou. I já jsem mu mohl říct, jak to mám se svou závislostí a že se koukám na gay porno. To byl jeden z prvních momentů, kdy jsem si mohl uvědomit, že jsem možná asi gay. Nicméně tato událost byla pro mne velmi důležitá, protože od té doby se můj vztah s bráchou strašně zlepšil, mohli jsme si být blíž a věděli jsme, jak se máme a mohli jsme se podporovat, i když já jsem tehdy ještě nezačal efektivně bojovat s PM.

Další zlom přišel, když jsem si uvědomil, že se snažím bojovat proti PM, ne kvůli sobě samému, ale kvůli tomu, že jsem si myslel, že se tím zalíbím svému tátovi, protože jsem vždy od něj očekával uznání a on ode mne vždy očekával, že budu ten ,dobrý křesťanský, chlapec (alespoň takto jsem to vnímal). Když jsem si tuto věc mohl uvědomit a mohl jsem se modlit k Bohu, aby to odešlo a zbavil mne tohoto pohledu, tak se mi poté jednou či dvakrát podařilo mít M bez P, tím myslím úplně bez jakýchkoli myšlenek a podnětů, což se mi nikdy předtím nestalo a mohl jsem začít přemýšlet nad tím, proč vlastně proti tomu chci bojovat, co je tím mým motorem boje proti PM.

Další krok nastal o dva měsíce později, kdy jsem četl velmi dobrou knížku Být správným mužem od Edwina Louise Cola, ve kterém popisuje, že pornografie, je to samé co smilstvo a že jako správný křesťanský muž, se toho musíme zbavit. Tím jsem si uvědomil, že to je hřích a že s tím fakt chci bojovat a zatočit, ale ještě jsem nevěděl pořádně jak. Také jsem si začal postupně uvědomavat, že to má i další negativní dopady na můj život, roztěkanost, nesoustředěnost, nuda a poflakovaní, protože mě nic než P a M nenaplňovalo.

Co se týče nějakých aplikací, tak už jsem používal dost dlouhou dobu Covenant Eyes, nicméně ten mi moc nepomáhal, protože P se mi vždy nějak najít podařilo a taky jsem byl často doma, kde byly i jiné přístroje, kde CE nebyl nainstalovaný. Nicméně brácha už nějakou dobu používal Rewire Companion (to je aplikace, kde se člověku počítají dny od posledního relapsu, jsou tam statistiky a hlavně tam člověk může sledovat různé kámoše, jak se jim daří). Tak jsem si tu aplikaci nainstaloval a tehdy jsem se fakt začal postupně posunovat ve své závislosti. Také mi pomohlo, že vždy když jsem relapsnul, tak můj brácha to přes aplikaci viděl a ptal se, jak se mám co se stalo a navzájem jsme mohli být vykazatelní a podporovat se, protože i já jsem viděl, kdy on občas relapsnul.

Věděl jsem, že potřebuji mít 3. level dle Nepornu, tj. abstinence bez PM(O), jelikož jsem stejně ve vztahu nebyl, nicméně jsem potřeboval vyhodit nejen P ale i M, protože jsem ji měl s tím neodmyslitelně spojenou. Mé začátky byly fakt jenom dva, tři, čtyři dny, ale postupně jsem začal mít delší intervaly, nejprve týden, pak jeden a půl týdne a zdelšovaly se ty intervaly čím dál víc. V té samé době mi i můj dobrý přítel řekl, jestli znovu nechci napsat na Nepornu o e-kouče, i můj brácha mi to doporučoval. Já jsem nad tím chvilku přemýšlel a uvědomil jsem si, že to možná pro mne může být dobré a že teď jsem na tom jinak než před rokem. Tak jsem se rozhodl tam napsat a od května tohoto roku mám e-kouče a jsem za to hrozně rád. Zatím se snažím fakt odepisovat co nejdřív a je to super mít někoho, s kým se můžu sdílet, může mi radit a být v tom se mnou. Tak to je vlastně konec mého třídilného deníku, o tom jak jsem se dostal k PM a jak jsem s tím začal bojovat až do této chvíle.

Je mi 22 a můj rekord je přes dvacet dní. Vím, že to asi není moc, protože jsem měl spoustu relapsů, nicméně už teď vidím pozitivní přínosy. Jsem víc v pohodě, začíná mě bavit spousta věcí. Můj vztah s Bohem je také lepší. Každý relaps mi něco řekne o různých spouštěčích, takže se snažím toho vyvarovat a dávat si na to pozor. Budu se snažit tady dávat mé příspěvky o tom jak se mi daří. Jsem teď konkrétně na 6 dnech a doufám, že se mi podaří jít dál a dál, že se konečně zbavím své závislosti. To co se snažím, je se každý den rozhodovat, že chci bojovat s mou závislostí a modlím se za to. To mi pomáhá, protože to mám každý den na mysli a neztrácím ten cíl.

(Pokud někdo má také Rewire companion a chtěl by mě sledovat, tak napište, hodil bych sem kód)

3 Likes

Díky za rozvedení tvého příběhu a díky za otevřenost! :slight_smile:

Je super vidět, jaká k tomu všemu vedla cesta. A možná by bylo super to pak vše sepsat do jednoho příběhu a hodit i k nám na web. Co ty na to? :slight_smile:

Rewire nepoužívám, ale chtělo by to nějak updatovat náš přehled, co máme na webu, tak se s ním možná víc seznámím. Obecně by bylo fajn k tomu udělat asi i nějaká videa, jak tyhle programy používat :slight_smile:

2 Likes

Díky moc @Pete
Asi zatím nevím, jestli bych byl schopen to sepsat do příběhu, nicméně na to budu myslet a až na to budu ready, tak bych to moc rád sepsal.

1 Like

10.7.22
Teďka zažívám docela silné nutkání se kouknout na P, tak je to pro mne náročné, protože se mi v poslední době stávalo, že jsem měl docela silnou flatlinu. Také to asi může být způsobené tím, že jsem teďka dost odpočíval po mých státnicích a moc jsem toho nedělal. Nicméně zítra mám práci a měl bych chodit i do laborky do školy tento týden, takže to by snad mohlo pomoct, že bych nemusel být celý den na koleji (či doma) ale i něco dělat a mít nějaké vyžití. Zatím se držím, tak zas příště.

11.7.22
Dneska jsem měl dvanáctihodinovku v práci, takže docela mazec, ale vlastně jsem si to docela užil, i když to bylo náročné. Jinak nutkání během práce nulové, ale po práci jsem si zase musel dávat pozor, protože jak jsem psal včera, tak je to teď furt těžké. Hlavně do mysli chodí různé a hlavně nové a originální myšlenky na P, což je nepříjemné a musím si na to dávat bacha, modlit se a připomínat si verše z Bible.

Tak zase zítra, držte se.

4 Likes

13.7.22
Včera jsem měl opět práci, nicméně už během práce a pak dost i práci jsem měl fakt takovou touhu se kouknout, co jsem ještě pořádně nezažil. Hlavně jsem asi očekával, že když jsem docela psychicky v pohodě a když mám i nějakou fyzickou aktivitu (protože má brigáda je o tom, že celý den něco dělám rukama a pohybuju se), tak že ta touha bude slabší, nicméně to fakt bylo čím dál tím silnější. Ale pak se mi podařilo si říct, že prostě jdu spát, protože jsem si ještě chtěl číst, ale věděl jsem, že pokud nepůjdu spát, tak se určitě kouknu. (Hlavně už mi to bralo strašně moc síly a soustředění, abych se nekoukl, fakt jsem se musel strašně soustředit a hlídat)

Dneska jsem dopoledne jel do města a přijel jsem po obědě zpátky na kolej, nicméně ta touha byla fakt silná a relapsnul jsem. Nevím čím to přesně bylo, prostě jsem neočekával, že ta touha bude silná i když jsem psychicky dost v pohodě, protože jsem dřív relapsoval jelikož jsem to měl psychicky náročné a bylo toho na mne hodně, nicméně tento případ je dost jiný.

No nic, jdu dál, nechci se vzdát v tom boji i když si upřímně dost myslím, že je to nad mé síly. Pak se můžu právě o to víc spoléhat na Boha, že je v tom se mnou, odpouští mi a nevzdává to se mnou. Protože vím, že on mě tím vším provede.

Mějte se fajn a držte se, kdo jste v tom se mnou a čtete to.

2 Likes

Co jsi dělal prakticky, když ta touha přišla?
Co bys případně mohl udělat příště jinak? :slight_smile:

Drž se a nevzdávej to! :slight_smile:

No snažil jsem se nějak hodit do klidu, modlil jsem se za to, v úterý jsem šel spát dřív abych se tomu vyhnul. Jel jsem do města abych měl nějakou aktivitu a neseděl jen na koleji.

Možná že jsem mohl někomu zavolat, někomu s tím svěřit a víc možná požádat o nějakou psychickou podporu, protože jak jsem na koleji, tak to je náročnější než když jsem doma a můžu o tom pokecat s bráchou.

3 Likes

To zní dobře :slight_smile:
jde o to, abychom se vždy z každého uklouznutí poučili a hledali to, co nám pomáhá nejvíc :slight_smile:

1 Like

20.7.22
Dneska jsem se vrátil z dovolené, takže píšu další zápis až teď. Na dovolené to bylo strašně fajn, měl jsem super čas s rodinou, chodili jsme na výlety, takže to bylo moc dobré.
Nicméně mi přijde, že teďka zažívám určité těžší období, tlaky podvolit se PMO jsou fakt silné a občas zažívám návaly úzkosti, že se z toho nikdy nedostanu a nepodaří se mi ani překonat 30 dní ani 6 či více měsíců. Snažím si připomínat, proč vlastně do toho jdu a že hlavní je vytrvat a nepřestat abstinovat.

Zatím jsem na 7 dnech, tak doufám, že se mi podaří vydržet dalších sedm dní.

1 Like

22.7.22
Včera jsem relapsnul.
Asi vím většinu spouštěčů: byl jsem skoro celý den sám, nevyšel jsem z koleje, s nikým jsem si nezavolal, trávil jsem na počítači dost času.
Nicméně mnohem horší problém nastal po relapsu, jelikož jsem začal přemýšlet nad tím, proč s tím vlastně bojuji a přijde mi, že začínám ztrácet motivaci. Racionálně vím, že P je špatné, nicméně nějak asi ztrácím tu chuť, nebo to srdce s tím dále bojovat. Je to normální, že se to tak stane po asi půl roce, kdy jsem se někam posunul? Je to jen nějaký chvilkový výkyv z normálu? Upřímně nevím, štve mě to, že jsem poslední půlrok vždy věděl, že s tím chci bojovat a měl jsem spoustu motivace a najednou zažívám určitý útlum.

Dneska večer jsem přišel z práce a píšu tento zápis. Fyzicky se mám docela fajn, jsem příjemně unavený, nicméně fakt cítím určitou prázdnotu, že mi chybí ta motivace, ale i určitou duchovní prázdnotu, protože, jak už jsem psal předtím, stále cítím že jsem na určité duchovní poušti a Boha moc neslyším a nevnímám.

Postupně začínám víc mluvit s lidmi o tom, že se mi líbí kluci a že jsem možná gay. Řekl jsem to zatím jen pár lidem, naposledy sestřenici na dovolené a všichni mě přijali a vážili si toho, že jsem jim to řekl, i když zatím sám nevím, jak to se mnou je. Toho si vážím asi nejvíc a je to pro mne určitým signálem, že nezáleží na to, kdo se mi líbí, ale na tom, že mě ti lidi mají rádi a přijímají mne.

Přijde mi, že potřebuji vyřešit a najít svou motivaci. Přiblížit se k Bohu a určitým způsobem se dát do pohody. Protože jinak nevím, jestli budu mít dost síly odolat pokušení a zabránit PMO.

Co tady nějakou dobu jsem tak jsem vypozoroval, že spousta lidí má relativně dobrý start a daří se jim dělat dobré pokroky, skoky vpřed, zlepšení sebevědomí, osvojení nových koníčků atd. Ale čím jde čas, tak nastává jakoby omrzení a ztráta chutě, motivace. Přestane být tak atraktivní to, že se snažíš trávit méně času na počítači, více s lidmi, cokoli jiného

Ve finále, jak jsem psal výše, to, kolika lidem se začne takto dařit, tak pouze malé procento projde dál a dostanou se skrz to. A to mezi ně patřím i já. Ač jsem měl velký bum a měl jsem motivaci jít dál, tak teď je si ty staré věci udržet těžší.

Prostě začnou chodit myšlenky, jestli to reálně dáš a jak dlouho to ještě bude asi trvat, jak dlouho snášet tu bolest, odříkání. Jo, řekl bych, že to mají skoro všichni.

Jestli je to chvilkové, to nevím. Asi jsi se podle mě dostal do té fáze, kdy už prostě pro tebe není ta abstinence tak cool, jako na startu byla. Možná to tak nemáš, ale třeba já to tak prožívám.

Spíše, asi docházíš na nějaké své dno, proč to vlastně dělat, co s tím. Ale hold si možná uvědomit, že na některé otázky prostě správná odpověď není. Ani není návod, jak se z tohoto dostat. Příde mi, že to je těžké, ale ještě o to je težší a frustrující, když nad tím člověk až moc přemýšlí a snaží se zamezovat si tolik věcí. Prostě spousta věcí je úplně v pohodě, jenom ty musíš být v chillu a hlavou se zaměřit na ty věci, které děláš.

Nemyslet tak, že když dojdu domů, tak musím udělat tamto a tohle, abych se nepodíval na porno. Vědět, že na porno se ti ta chuť může dostavit kdykoli a proto se zaměřit radši na určité věci: Teď se vybaluji a nic jiného. Teď si dávám sprchu, zaměřím se na ten pocit sprchování a mozku dám chill mode one. A vlastně si zároveň neházíš klacky pod nohy s tím, co všechno MUSÍŠ udělat.

Třeba to pomůže, třeba ne. Ale mě fakt nikdy moc nepomohlo, smýšlet že musím.

4 Likes

Dík dík.
Asi máš pravdu v tom, že nad tím možná moc přemýšlím a měl bych se dát víc do chillu. Asi jo.
Jak jsi psal, tak si to i uvědomuji, že nad tím potřebuji popřemýšlet i z jiného úhlu pohledu a všechno si to v hlavě srovnat, protože je to teďka fakt náročné.

2 Likes

No, já tohle taky pozoruju u spoustu lidí. Důvody jsou asi různé, ale někdy je to i kvůli nerealistickým očekáváním. Že mají pocit, že se problém vyřeší rychle. A jakmile mají první pozitivní zkušenosti, kdy zvládnou delší úsek (obvykle 30+), tak je pak hrozně demotivuje jakýkoliv relaps. A nedokáží odhlédnout od toho, že relapsy jsou v průběhu abstinence sice nepříjemné, ale téměř nevyhnutelné a běžnou součástí zkušenosti. A tak vlastně docházím k podobnému závěru jako Beni6too, že na sebe musí přestat být tak přísní a začít mít realističtější očekávání :slight_smile:

tak nevím, jestli ti tohle pomůže, ale je to má zkušenost u některých lidí :slight_smile:

2 Likes

Stručně se tomu říká přijetí.

Rozhodně to s tím mým problémem souvisí, vždycky jsem bojoval s nerealistickými očekáváními vůči sám sobě. Jako jo, musím si to víc připomínat a začít se na relapsy dívat trochu z jiného úhlu.

1 Like

28.7.22
Celý tento týden jsem relapsoval. Jak jsem psal předtím, tak jsem úplně ztratil motivaci a všechno mi vlastně bylo jedno.

Až v úterý jsem nad tím začal nějak přemýšlet a ve středu jsem měl super rozhovor se svým kámošem, kde jsme se bavili nejen o PM ale i o Bohu a jak se na to dívám. A řekl mi super věc, že mu přijde, že jsem na sebe moc přísný, že to, že týden Boha neslyším a nic se neděje, že to není taková hrůza a že jsem na sebe moc přísný. A to mi úplně sedlo na to co jsem prožíval. Jak už jsem psal předešle, vysoká očekávání, perfekcionismus, workoholismus to byly vždy mé slabiny, se kterými jsem už bojoval dříve, ale teď jsem si uvědomil, že jsem měl období, kdy jsem fakt jel hodně na výkon, každý den se budu rozhodovat s tím bojovat. Ale uvědomil jsem si, že na to nemám. Že potřebuji Boží milost, tj. to, že i když relapsnu, tak že on mi to odpustí, jelikož za mě zemřel.

Tohle úplně změnilo můj pohled na věc a najednou se cítím úplně svobodný. Ne svobodný v tom smyslu, že si můžu dělat co chci, ale že nevidím relaps, jako překážku v mé abstinenci, ale jako příležitost pro Boha ukázat mi jeho milost a to, že ho fakt potřebuji, aby mě tím provedl a vysvobodil.

Co se týče nějakých očekávání, tak zatím asi nějaká nemám. Zamyslím se ještě nad tím, ale zatím si užívám ten pocit, že jsem svobodný od toho tlaku na výkon a že i když stále je tu přítomná ta závislost, tak že s ní chci bojovat a chci se nedat a vydržet. A i když spadnu, tak je tu On, který mě znovu přijme a zvedne. A že on mě z toho vysvobodí a na konci konců (alias začátku začátků) se s Ním uvidím.

Jinak dneska jsem přišel z práce, v pátek jedu k sestře a ke švagrovi na návštěvu, tak se moc těším. Od neděle do pátku budu mít směny v práci, takže to bude docela záhul a trochu se toho obávám, ale myslím, že to snad zvládnu i když to bude náročné.