Včera u oběda zazněla zajímavá myšlenka od C. S. Lewise a udržela se mi v hlavě až do dnešního poledne, takže jsem se ji rozhodl najít.
C. S. Lewis ve své knize Křesťanství, prostě (Mere Christianity) říká:
“Jediné věci, které si můžeme ponechat, jsou ty, které svobodně dáváme Bohu. To, co se snažíme uchovat pro sebe, je právě to, o co jistě přijdeme.”
To je neskutečně zajímavá myšlenka. Když jsem byl malý kluk – nevím přesně kolik mi bylo, ale ještě před pubertou – pamatuji si, jak jsem se večer modlil sám na posteli:
“Bože, vezmi si v mém životě, co chceš, a udělej s ním cokoliv – kromě jedné věci. Nech mě poznat ženu, chci v životě holku.”
Dnes, asi po dvaceti letech, mi Bůh skutečně vzal vše kromě jedné věci – ženy. A přesto mi nic v životě nechybí: štěstí, radost, dobrodružství i útrapy. A tak mám manželství a závislost na P.
Po první třídě mě chtěli poslat do zvláštní školy (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, později ještě diagnostikované ADHD nebo spíše ADD). Moji rodiče to ale neprosadili. Ještě v sedmé třídě si pamatuji, jak psycholožka rodičům říkala, že gymnázium v žádném případě nepřipadá v úvahu, že by se možná dalo uvažovat o maturitním oboru. Nakonec mi Hospodin dal maturitu na gymnáziu se skvělým výsledkem i vysokoškolský titul. V životě mi dal vše k tomu, abych byl šťastný a žil plnohodnotný život – dokonce i ženu. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale neměnil bych svůj život za nic, kromě jedné věci – shrnuto: holek.
Dnes toho lituji a modlím se:
“Hospodine, vezmi si úplně všechno, učiň, co se ti zlíbí.”
Moje žena se před pár lety obrátila a změnila. A já přemýšlím, na čem ještě lpím, jakým dalším lžím věřím.
Lžim, kterým věřím, jsou jako pevnosti temnoty.
Někdy v šesté třídě jsem se rozhodl, že zapadnu mezi vrstevníky. Chvíli to trvalo, ale na střední škole už jsem se ve dvě v noci toulal s partou kluků po cizím velkoměstě, hrál Dračí doupě, Bang! či Bulánky, sjížděl nekonečné seriály a v soukromí se věnoval i jiným kratochvilným potěšením. Začal jsem s tím, protože jsem v noci špinil pyžamo, cítil se hrozně trapně a hledal, jak to obejít. Už po několika měsících, co jsem s tím začal, mě začalo přemáhat svědomí a chtěl jsem přestat, ale nešlo to. Jako by vždy, když to přišlo, přestal fungovat mozek.
Vlastně od podzimu minulého roku jsem pálil staré časopisy pro dospělé (tchyně byla proti tomu, abych to vyhodil všechno najednou, takže jsem to měl nějak “využít”). Každé ráno, když jsem sám skládal v peci a celý dům spal, jsem je házel do ohně a s radostí zapaloval – a ani jednou kvůli tomu nepřišel relaps. Někdy v prosinci jsem spálil poslední.
O měsíc později jsem v práci náhodou narazil na film, který měl lehký nádech nahoty. Mávl jsem nad tím rukou: To nic není, to zvládnu. Neudělal jsem žádné opatření a nakonec mě přemohla zvědavost, co to vlastně znamená. Tak jsem si pustil kousek – a nyní jsem zpátky v tom až po uši.
Abych měl čisté svědomí – nebyl jsem ty tři roky úplně čistý, ale byly to jen dva relapsy a pak měsíce bez ničeho. Rožně bych to spočítal na prstech jedné ruky. Teď se z toho pořád vzpamatovávám a snažím se srovnat s myšlenkou, že jsem v tom zpátky.
Jako kdyby někdo toho draka vzbudil z mrtvých.