Ahoj každému, kdo zabloudí na můj deník,
rozhodl jsem se pro úklid v životě a restart – a to z gruntu. Už jsem pár restartů absolvoval a zažil lepší i horší časy. Ve své podstatě jsem byl tři roky více či méně spokojený a relapsy byly výjimečné (maximálně jednou měsíčně, spíše méně). Byl i půlrok či více, kdy jsem byl zcela čistý.
Ovšem od poloviny ledna tohoto roku jsem v krizi a po včerejším dvojitém relapsu po pěti dnech jsem se rozhodl pro celkový restart.
Proč jsem se do téhle krize dostal?
Mohl bych to snadno svést na životní situaci – na konci podzimu loňského roku jsem ztratil práci (restrukturalizace firmy a hromadné propouštění), manželka byla těhotná s naším třetím dítětem a už od léta měla psychické problémy, kvůli kterým brala mírná antidepresiva. Do toho jsem si našel vedlejší práce, abych měl alespoň nějaký příjem.
Přesto to bylo z hlediska relapsů spíše dobré období – jednak nebyly možnosti, jednak jsem byl ve stavu, kdy jsem měl pocit, že musí být vše dokonalé. Prostě jsem jel na 300 %. Do nové práce jsem nastoupil až v půlce ledna, po porodu. Od února jsem sám v kanceláři, práce je méně než v předchozím zaměstnání a manželce se po porodu stav výrazně zlepšil. Akorát pořád vstávám k dítěti, aby se vyspala.
A tady možná nastal kámen úrazu – dostal jsem se do jisté pýchy. Jak jsem to zvládl, jak jsem dobrý, jak mi vše jde. K tomu stresové vyčerpání, v podstatě nulový volný čas (se třemi malými dětmi), málo času s přáteli i vzdálenější rodinou. Samozřejmě se to projevuje i na zdraví. K tomu v práci střídání návalů práce, kdy nevím, co dřív, s dny, kdy není co dělat.
Zpočátku jsem relapsy zlehčoval s tím, že je to jen dočasné vzhledem k situaci. Navíc asi po dvou týdnech jsem si vytvořil galerii, abych nemusel chodit přes internet, kdyby někdo kontroloval síť (vím, blbost, ale dostal jsem strach a tak jsem si řekl, že aspoň neztratím kvůli tomu práci).
Po každém relapsu jsem na sebe naštvaný, cítím se hrozně, nastavuji nová opatření a snažím se to řešit, ale ne dostatečně. Asi před týdnem jsem kladivem rozbil flash disky s galerií, nastavil filtry na PC atd.
V neděli byl pátý den, kdy jsem byl čistý, a rozhodl jsem se smazat i nějaké zbytky na disku, ke kterým jsem měl osobní citový vztah.
Nový start
Včera jsem však obnovil věci z disku a přišel dvojitý relaps. Zase jsem všechno smazal, ale dostal jsem křeče a večer jsem kvůli tomu přecpal. Bylo mi celou noc hrozně.
V noci jsem se rozhodl, že do toho jdu naplno – založím si deník na fóru, sepíšu to a vytvořím plán. Do filtrů jsem navíc přidal servery, na kterých prokrastinuji – zpravodajské weby, sociální sítě atd. Jedinou výjimkou zůstal YouTube kvůli hudbě a podcastům, které mě nesvádějí. Ovšem nesmím se dívat na shorts, to je nanic.
Plán:
Včera u oběda zazněla zajímavá myšlenka od C. S. Lewise a udržela se mi v hlavě až do dnešního poledne, takže jsem se ji rozhodl najít.
C. S. Lewis ve své knize Křesťanství, prostě (Mere Christianity) říká:
“Jediné věci, které si můžeme ponechat, jsou ty, které svobodně dáváme Bohu. To, co se snažíme uchovat pro sebe, je právě to, o co jistě přijdeme.”
To je neskutečně zajímavá myšlenka. Když jsem byl malý kluk – nevím přesně kolik mi bylo, ale ještě před pubertou – pamatuji si, jak jsem se večer modlil sám na posteli:
“Bože, vezmi si v mém životě, co chceš, a udělej s ním cokoliv – kromě jedné věci. Nech mě poznat ženu, chci v životě holku.”
Dnes, asi po dvaceti letech, mi Bůh skutečně vzal vše kromě jedné věci – ženy. A přesto mi nic v životě nechybí: štěstí, radost, dobrodružství i útrapy. A tak mám manželství a závislost na P.
Po první třídě mě chtěli poslat do zvláštní školy (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, později ještě diagnostikované ADHD nebo spíše ADD). Moji rodiče to ale neprosadili. Ještě v sedmé třídě si pamatuji, jak psycholožka rodičům říkala, že gymnázium v žádném případě nepřipadá v úvahu, že by se možná dalo uvažovat o maturitním oboru. Nakonec mi Hospodin dal maturitu na gymnáziu se skvělým výsledkem i vysokoškolský titul. V životě mi dal vše k tomu, abych byl šťastný a žil plnohodnotný život – dokonce i ženu. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale neměnil bych svůj život za nic, kromě jedné věci – shrnuto: holek.
Dnes toho lituji a modlím se:
“Hospodine, vezmi si úplně všechno, učiň, co se ti zlíbí.”
Moje žena se před pár lety obrátila a změnila. A já přemýšlím, na čem ještě lpím, jakým dalším lžím věřím.
Lžim, kterým věřím, jsou jako pevnosti temnoty.
Někdy v šesté třídě jsem se rozhodl, že zapadnu mezi vrstevníky. Chvíli to trvalo, ale na střední škole už jsem se ve dvě v noci toulal s partou kluků po cizím velkoměstě, hrál Dračí doupě, Bang! či Bulánky, sjížděl nekonečné seriály a v soukromí se věnoval i jiným kratochvilným potěšením. Začal jsem s tím, protože jsem v noci špinil pyžamo, cítil se hrozně trapně a hledal, jak to obejít. Už po několika měsících, co jsem s tím začal, mě začalo přemáhat svědomí a chtěl jsem přestat, ale nešlo to. Jako by vždy, když to přišlo, přestal fungovat mozek.
Vlastně od podzimu minulého roku jsem pálil staré časopisy pro dospělé (tchyně byla proti tomu, abych to vyhodil všechno najednou, takže jsem to měl nějak “využít”). Každé ráno, když jsem sám skládal v peci a celý dům spal, jsem je házel do ohně a s radostí zapaloval – a ani jednou kvůli tomu nepřišel relaps. Někdy v prosinci jsem spálil poslední.
O měsíc později jsem v práci náhodou narazil na film, který měl lehký nádech nahoty. Mávl jsem nad tím rukou: To nic není, to zvládnu. Neudělal jsem žádné opatření a nakonec mě přemohla zvědavost, co to vlastně znamená. Tak jsem si pustil kousek – a nyní jsem zpátky v tom až po uši.
Abych měl čisté svědomí – nebyl jsem ty tři roky úplně čistý, ale byly to jen dva relapsy a pak měsíce bez ničeho. Rožně bych to spočítal na prstech jedné ruky. Teď se z toho pořád vzpamatovávám a snažím se srovnat s myšlenkou, že jsem v tom zpátky.
Jako kdyby někdo toho draka vzbudil z mrtvých.
Ahoj Mojíčku, vítej na fóru a díky za sdílení příběhu. Líbí se mi, jak se zamýšlíš a píšeš o tom, jakým způsobem ses k pornu vrátil. Tahle “pýcha”, o které píšeš, je dost zrádná, a je to taková poměrně snadná cesta k relapsu. Někdy to bývá i tak, že si člověk řekne “hm, tak si dopřeju, jednou se nic nestane, vždyť už jsem z toho venku”.
Je supr, že sis vytvořil nějaký plán a upřímně jsem zvědavá, jak se ti bude dařit jej plnit 
Přeju ti, ať se ti daří!