12.8. Zkouším si založit osobní deník (1)
Už jsem zkusil fakt hodně věcí. Zvladnout to sám, sdílet se kamarádce, začít kurz 30 dní bez porna, sdělit to své partnerce (vícekrát), nyní již mé manželce, komunikovat s E-koučem…výsledek? Po asi deseti letech kdy jsem byl poprvé konfrontovaný s P. v šesté třídě a po několika horských drahách relapsů, měsíců čistoty, nahlých random propadů, pocitu, že už je to za mnou jsem tady. Pocit samoty a prázdnoty jaký je mi známý z temnějších období. Tvrdé srdce a jediné potěšení když jsem v práci a dostanu pochvalu a nebo když relapsnu.
Cítím jak ve mě po každé když relapsnu kousek umírá, tvrdne, jak se moje srdce tupý. Přesto je další den, další příležitost, kdy nemám žádný přesný plán a je tu ten byt, ta samota, ta prázdnota. Modlím se, čtu Písmo, volám o pomoc a snažím se bojovat. Nevzdávám se. Každý den si ale říkám má to smysl? Myslím to upřímně? Momentálně je prakticky každý okamžik samoty věnován myšlenkám na tyto věci a utápění se v beznaději.
14 dní zpět jsem se rozhodl udělat nový krok v před. Navštívit skupinku NePornu. Zrovna tato schuzka byla zrušena a pro moje srdce to bylo jako bodná rána. Další zlom, už nechci, vzdávám se. Opět silná beznaděj a podvolení se myšlenkám a potřebě cítit se alespoň na okamžik dobře, kde mě bude mít někdo rád a alespoň chvíli nebýt sám.
Každopádně se nevzdávám. Když tyto myšlenky odejdou stále cítím kousek sebe a toho že jsem silný a že to jednou dokážu. Tyto myšlenky mi vyvolávají vzpomínky na to když mi moje žena říká, že jsem silnější než si myslím a když už pro nic jiného musím to dokázat pro ni, pro nás, pro náš vztah. Je ale tak… tak těžké se s tím sdílet. Ale i to už jsem několikrát dokázal.
Moje naděje teď spěje k navštívení skupinky p.holiků. Nová cesta, nová naděje. Třeba tentokrát už ta správná, protože vím, že sám to nikdy nikdy nikdy opravdu nikdy nezlomím. A ano musím to nikdy hodně opakovat stejně jako to, že jsem závislý protože i potom všem jsem schopný si stoupnout a říct, že já přece nemám problém s p. Proto si musím častěji opakovat toto nikdy. Že sám to nikdy nezlomím
Netuším jak to bude dál probíhat a jestli se tady ještě někdy objevím, každopádně jsem rád, že jsem se mohl sdílet, že jsem sebral odhodlání se sdílet, psát, utřídit myšlenky, i přestože stále cítím velký chlad a beznaděj.
Dnes jdu na terapii. Zkusím se odhodlat a říct, že posledních pár sezení mě moc nikam nevedou. Tak uvidím jak to půjde.
Kdyby to náhodou někdo četl, tak se omlouvám ale je to vír myšlenek, které jsou tímto způsobem vytřzeny z kontextu tak to možná nedává smysl.
Držím palce každému kdo zažívá těžké období a bojuje s jakýmkoliv psychickým problémem.