Ahoj. Píšu sem hlavně proto, že zkrátka nemám nikoho tak blízkého, s kým bych byla ochotná sdílet svůj příběh.
Ve vztahu jsem cca 14 let. Seznámili jsme se na internetu před cca 18 lety a byli jsme typičtí nadržení puberťáci. Roky jsme si tedy jen psali. Byl to takový vztah na dálku. Psali jsme si samozřejmě i lechtivé věci, posílali si různé odkazy. Když se nad tím zpětně zamyslím, nejspíš jsem tou dobou taky mohla být závislá, nebo při nejmenším měla nezdravý návyk. Navíc jsem v té době měla “reálného” partnera a celou dobu ho tahala za nos. Nic horšího jsem v životě asi neudělala.
Po pár letech jsem se s přítelem, který mě sexuálně naprosto uspokojoval a kterého jsem měla opravdu ráda rozešla a dala se dohromady s internetovou láskou. Do nového vztahu jsem šla opravdu náruživě. Nebyla jsem v žádném případě typ ženy/dívky, která by se něčeho ostýchala, čili on mohl mít prakticky vše, o čem jsme si do té doby pouze psali.
Pár měsíců to celkem fungovalo, oba jsme studovali a vídali se jen o víkendech. Ale brzy se ukázalo, že nový partner není schopen ejakulovat při reálném sexu. Samozřejmě, že jsem si to dala do souvislosti s pornem. Jelikož jsme si psali opravdu už jako “děti”, teda spíš pubescenti, bylo mi jasné, že svůj sexuální život zahájil pornem. Znala jsem všechny jeho touhy, úchylky/fetiše.
Čas plynul. Sex bez jeho vyvrcholení mě přestal bavit. Přestalo mě vlastně bavit úplně všechno a v podstatě jsem se bez jakéhokoliv přehánění stala frigidní. Věděla jsem, kde je problém, ale asi mi to bylo jedno. Měla jsem stres, státnice, studium, práce…Bylo mi jasné, že se nepřestal dívat, ale já byla naprosto bez touhy, takže ok. Spoustu let jsem to neřešila. Dokonce ani když jsme spolu začali bydlet.
Nastal čas a my začali přemýšlet o dětech. Absolutně jsem se na jejich “výrobu” necítila, ale bylo mi jasný, že tu nechuť musím překonat. Toužila jsem být matkou. Navíc jsem během let, kdy jsem ztratila touhu a přestala se cítit jako žena, přestala i chodit na pravidelné kontroly a nejspíš díky tomu přišla o jeden vaječník. Takže bylo jasné, že cesta k dítěti nebude jednoduchá. Tehdy, to může být tak 4 roky zpět, jsme jakoby znovu otevřeli pandořinu skříňku. On za ty roky s pornem samozřejmě nepřestal, to jsem věděla. Tedy neschopnost ejakulace byla stále problém. Na kolenou jsem ho prosila, ať to zkusí. Ať alespoň chvíli přestane, děti chtěl i on. Několikrát (dalo by se napočítat na prstech jedné ruky) se mu podařilo do mě ejakulovat, ale k početí to nevedlo. Začal hovořit o traumatech apod. Já byla zmatená, proč to teda někdy šlo a pak zase ne? Že by v tom opravdu bylo něco jiného, než jen porno?
No, bylo mi přes 30 a čas strašně rychle plynul. Bylo jasné, že jedna, byť dobře naplánovaná, soulož s vyvrcholením za měsíc vzhledem k absenci vaječníku prostě k otěhotnění nepovede. Navrhla jsem teda IVF a prožila hormonální kolotoč. Povedlo se, máme nádherného zdravého a šikovného syna. Po opadnutí poporodních stresů se ale něco stalo. Schopnost přivést na svět dítě mě jakoby utvrdila v tom, že jsem žena. A že ty potřeby tam někde jsou. Zkrátka se (bohužel) znovu probudilo libido. V současné chvíli jsem opět těhotná, opět IVF a jsem při chuti jako už léta ne. Na kolenou jsem ho prosila, ať se sebou něco dělá, že ať už je to trauma, nebo ta věc, která si myslím (závislost), ať prostě vyhledá pomoc. Brečela jsem, křičela, nadávala, prosila. Vždycky jen odkýval. Vím, že spolu nechodíme spát proto, že čeká až usnu aby mohl masturbovat u porna. Stále jsem si chtěla namlouvat, že je to prostě blbej návyk, že to snad nemůže být jediná příčina té dysfunkce. Navíc jsem tomu svých chováním v podstatě dala zelenou, nikdy jsem neslídila, nešla ho nečekaně navštívit, byť jsem nespala a věděla…
V uplynulých dnech se ale přece jen něco změnilo, a to mě naprosto semlelo a dostalo do kolen. Bude znít neuvěřitelně, že jsem mu i přes své vzdělání (nejsem opravdu úplně vymydlená) tolik let věřila. Celý společný život mi, potažmo celému blízkému okolí, tvrdí, že ráno má problémy s vyprazdňováním, a proto tráví tolik času na WC. Docela často nás to omezovalo, když jsme měli na spěch. Ta situace byla stejná kdekoliv jsme byli, u mých rodičů, u jeho, na dovolené. Prostě ranní vysedávání. Před několika lety jsem si dělala legraci, že mi před tím bude odevzdávat mobil (jo, nějaký tušení jsem určitě měla). Do práce odjíždí na poslední chvíli, nikdy s námi (mnou a synem) nesnídá. Wc, rychle sprcha, zamávat a do práce. No samozřejmě že nikdy neměl a nemá potíže s vyprazdňováním. Zkrátka odjakživa, celé ty dlouhé roky je to o masturbaci a pornu. Ani to dítě ho nepřimělo ke změně. A kdyby se nestalo, že jsem ho při tom v podstatě nedopatřením nachytala, pokračoval by nejspíš dál.
Já jsem teď naprosto psychicky rozložená. Tolik jsem mu obětovala, neopustila ho, nenašla si milence, zůstala věrná, frigidní, bez sebevědomí (přitom si opravdu ve skrytu duše nemyslím, že nejsem pěkná), podstoupila IVF, zažívala stresy spojené s porodem - sekce, nedostavila se laktace, nervy v prdeli (pardon). A on v sobě nedokáže najít vůli a přestat. Tolikrát jsem ho prosila o normální partnerský vztah.
Mám s ním krásného zdravého syna a jsem v 8. měsíci. Naprosto jsem v něj ztratila důvěru. Nedokážu si představit, že budu bez něj, ale už vůbec si nedokážu představit, že s ním zůstanu. Opravdu teď nevím, co mám dělat. Hnusí se mi. Tím, že se sebou nic nedělá se opravdu dostal do podoby, kdy mě ani fyzicky nepřitahuje. Mám ho ráda, je to inteligentní pracovitý a všestranně nadaný člověk, ale dlouhá léta jsme žili jako kamarádi a já teď potřebuju i to partnerství se vším, i s tím sexem. Řešila jsem to paradoxně taky pornem, takže on večer a ráno, já když jde malý po obědě spát a jsem tu sama. Příšerný, když to takhle vidím napsaný. Ale já teda nemám problém přestat, což se po tom posledním odhalení tak nějak automaticky stalo. Naprosto se mi to (porno) znechutilo.
Po tom, co jsem jej ráno přistihla, slíbil nápravu (jako už mockrát). Ale tentokrát si našel vaše stránky a nejspíš to poprvé v životě myslí vážně. Nevím. Moje důvěra v něj je zničená, odpustit mu (vzhledem k tomu, jaké dopady to mělo na mou osobnost) taky nedokážu jen tak a zanedlouho mě čeká porod, šestinedělí, zkrátka životní situce, kdy jde sex naprosto stranou. I kdybych mu snad měla být oporou, spíš ji budu potřebovat sama. Navíc je mi jasné, že v těchto chvílích sáhne po pornu spousta mužů, aniž by nutně byli závislí. Zkrátka proto, že partnerka nemůže. Připadá mi, že nejlepší možnou volbou je zůstat s dětmi sama. Teď je pár dnů u rodičů a mně se neskutečně ulevilo. Jsme se synem sami a spokojení. Mám pocit, že už nikdy žádný vztah nechci. Odstěhovala jsem se za ním, jsem tady bez přátel, daleko od rodiny. Nejraději bych se vrátila “k nám”, našla bydlení, žila jako odvážná matka samoživitelka a už se nikdy nenechala obelhávat.
Uf…i kdyby to tady mělo viset bez odezvy, ulevilo se mi. Díky.