Už jsi to řešil třeba s někým dalším osobně?
Jj, řešil jsem to na terapii na skupině a už se to začíná zlepšovat. Nakupuji si jídlo a vařím tak 3x týdně a uklízím. Přes týden jsem řešil školu a neustále jsem se motal kolem toho a jiné věci, až jsem z toho byl vyčerpaný a depresivní. Z pátku na sobotu jsem nemohl usnout a sobotu jsem přetrpěl, až k večeru se to trochu zlepšilo. Díkybohu za podcasty o křesťanství a hudbu. Dnes jsem více méně odpočíval a zítra zase na terapii. Snad budu zdravý a vyležím to nachlazení.
1 Líbí se
Ahoj všichni, vidím, že v mém životě je to hodně jako na horské dráze nahoru dolu. Už to takto mám. Potřebuji se naučit fungovat s vlastní bídou, jak by řekli kolegové ve víře katolíci. Je mi to blízké. Vím, že ze sebe nevymáčknu modlitbu a četbu Bible tuplem. Toužím po Bohu a mou touhu nelze nakojit z přirozených zdrojů. Jsem teď na karanténě zavřený doma, dalo by se říci v kněžské cele. Nenechám těch jinotajů. Rád si hraji se slovy. Vnímám, jak jsem slabý vůči nechuti své věci dělat, co bych dělat měl. Potřebuji k sobě být mírný a nechat si odpouštět hříchy. Jsem slabý vůči svým puzením. Je to moje vina. Nikomu jinému ji nepřičítám. Kdo mě vysvobodí z toho těla? Vím, co bych dělat měl, ale poručit si nedokáži. Pěkně jsem se ze svých pocitů vypsal. Říkám si, co je smyslem života? Jak poznávat Boha? Čím více vím, tím více zjišťuji, že nevím, o čem je život a jak málo znám Boha. Rád bych se dostal skrze to. Zítra bude zas lepší den. Jak však hledat svobodu v této nesvobodě? Co je to svoboda? Můj život je roztříštěn a cítím zklamání ze sebe. Jak mohu snížit svá očekávání od sebe sama. Jak se mohu otevřít světu kolem. Už nechci se cyklit kolem sebe sama kolem svého já. Bylo dost již toho, nešť. Napíšu zase jindy a zkusím psát pravidelně. Podle mě není život jen o tom, jestli hřeším nebo nehřeším - masturbuji nebo nemasturbuji, ale jak umím zvládnout své chyby a jak k sobě být milý navzdory svému hříchu a opuštění Toť vše.
Vyznávám, že často hřeším, ale řekni jen slovo a bude zachráněná duše moje… parafráze na katolickou nauku z kostela. Nechci se litovat a zažívat sebelítost. Jde o to, že mnohdy zažívám těžké psychické stavy. Sám jsem si tím vinen. Jsem slabý. Vůle k činu není. Budu jen popisovat, jak se cítím. Mám vše, co je potřeba k životu, přesto toužím po něčem lepším. Snad vám nebude vadit mé skuhrání nebudu to zduchovňovat ani spiritualizovat, ač to se i toho týká, ale však budu to brát existenciálně. Ač bohat jsem přesto chudý jsem. Ač mám vše přesto mnoho postrádám. Milován jsem, lásku však postrádám. Jak v básni přemítám, tak snad pokoj najdu pro duši i tělo své. Ač syt přesto hladovím. Až vina na mě padá, však vyznávám vinu svou a odpoutávám se od bídy svojí. Bohat však jsem tím, cos daroval mi Ty, ó Nejvyšší. Toužím po Tobě ve své bídě. Co udělat mohu? Nic více než mohu udělat mám. Kde svoboda má jest? Obracím se k Tobě mlčky, obracím se ač němý jsem. Kdo vysvobodí mě z této rozpolcenosti? Pouze po Tobě toužím. Ty můžeš mi dát v pokoji klid a jen v Tobě najdu klid. Nacházím radost a pokoj v tomto boji svém. Ne snad na mě nezapomeneš. Věřím v Tebe věřím. Jen v Tobě najdu klid. V mé meditaci nacházíš klid a pokoj. Skrze bolest nacházím též radost. Vše je to v symbolech obráceno vůči sobě, neskončím v jámě - v hrobě. Na Tvou náruč čekám, lecčehos já se lekám a hekám. Nahoře, dole, na kole, v kole… Obracíš se ve mě duše moje. Dostávám se v Tobě, Tys mou záchranou, mou nadějí jedinou. Dostávám se k jádru svého žití, Tvé slunce na mě svítí. V té největší bolesti se zjevují mé nemoci. Ne moci. Beru svoji bolest na kříž. V kříži hledám svůj pokoj, lék na můj nepokoj. Hledám, hledám, hledám dál, lék na svůj nepokoj nalézám. V Tobě najdu klid. Ten se dostává až na můj neklid. Ač trpím, v Tebe stále věřím, před Tebou se kořím. Kdo může dát odpověď na všechny mé otázky? Už se těším na volnost, na pondělí na procházky. Ač píši a můj projev je niterný, dostávám odpovědi na svůj život titěrný. Najednou se probírám z popela, jak fénix se rodím znova a znova - po celý svůj život. Znovu a znovu se nadechuji, chytá dech, ač někdy se topím ve svém vlastním pekle. To je moje duše, co působí peklo tady na zemi mě samotnému. Jen v Tobě pokoj nalézám. Ač píši ve verších a jinotajích, vím, že básník jsem. Možná je to krásné, možná je to niterné. Říkám si né a né a né. Bát se sebe mohu jen. Co vymyslí má mysl. Bojuji sám v sobě, nechci skončit v jámě - v hrobě. Rád bych zakončil svou báseň několika slovy a učil si žít dobré mravy. Činit skutek zbožný, pravý… Amen
Ahoj,
hele neber si to osobně. Ale mě hodně pomohlo, když jsem se z té sebelítosti prostě zřekl a už jsem v tom dále nechtěl být. Rozhodni se pro štěstí, ne pro pochmurný život.
Nějak mi to nedá, než reagovat na vše, co jsi napsal, konkrétně pak na tuhle otázku.
Mám za to, že spousta lidí se snaží hledat Boha nebo Vyšší moc v meditaci, v četbě, v modlitbě, v samotě. A tyto věci určitě mají své místo. Ale ze zkušenosti vím, že nejvíce lidé nachází Boha právě ve společenství. V komunikaci s druhými. Ne když si čtou Bibli o samotě, ale když ji studují s druhými. Ne když se modlí o samotě, ale když se modlí s druhými za konkrétní věci. Ne, když se izolují, ale když právě dlouží druhým.
Náboženství - a křesťanství obzvláště - není o individualistickém osamělém rozjímání, ale o komunikaci a službě. Jednoduše je to o vztazích. A v nich zároveň můžeme blížeji poznávat Boha. Protože Bůh není o „znalostech či vědomostech“, ale je o „akci a vztazích“. Vidím to neustále, když pozoruji, jak se lidé uzavírají do sebe a pak odpadají od víry, v porovnání s lidmi, kteří žijí aktivně ve společenství a případně problémy řeší s druhými křesťany, místo aby si je řešili sami. V tomhle vždycky říkám, že Bůh nám dal církev z dobrého důvodu.
A ono ejhle, ono to pomáhá i se závislostí, když ji člověk neřeší sám, ale má kolem sebe ty, kteří mu pomáhají. Použiju křesťanský slang: Když nechodí ve tmě, ale žijí na světle (= žijí otevřené a neskrývají se za anonymitou internetu). Když vyznáváme jední druhým své hříchy (= vykazatelnost) a neseme břemena jedni druhých (= pomáháme si). Bible nikde nemluví o tom, že si máme problémy (například závislost) řešit sami, ale že si máme navzájem pomáhat.
Sorry za delší zamyšlení, ale nějak mě to u čtení tvého zamyšlení napadlo 
1 Líbí se
Pete,
nelze než s tím souhlasit. Nemám, co dodat.
27/1/22
Nejtěžší je vždy udělat ten první krok - vůbec začít. Další úskalí je učinit z toho návyk. Po pravdě rád bych psal něco sem do toho svého deník, ale mám pocit, abych byl shledán lehkých mluvě ústy Bible. Mene Mene Tekel Ufarsin viz kniha Daniel ze Starého Zákona. Přemýšlím, jak být sám i jak být mezi lidmi. Jak být sám se sebou. Život se skládá z maličkostí jako uklidit si, uvařit si a najíst se a jako by ten můj boj nebyl vůči světu venku nebo satanu, ale vůči vlastnímu tělu. Zdaleka nejsem sám, ale někdy je pro mě lehčí být ve své samotě a sebelítosti než udělat něco vůči světu venku. Jak mohu potkat Boha, když ho nechci hledat v maličkostech svého života tam kde jsem v každém jednom detailu. Jen si to připustit, že On je tu se mnou stále pro mě a já pro Něj. Nepovažovat život za samozřejmost a hledat Ho ve všech věcech. V každé věci, v každém okamžiku, v každé bytosti. Ne nejsem panteista, rozhodně ne. Zkusím si zadat téma, o čem příště psát, abych se s vámi o to mohl podělit. Teď mi připadá jako bych šlapal vodu. Mám velké sny a možná o nich bych mohl psát: o škole, o službě druhým či o případné rodině. Vím, že potřebuji začít na těch malých konkrétních věcech a pak dělat větší a větší. Toť pro dnešek vše.
31/1/22
Dneska jsem vyluxoval a vytřel. Procvičil jsem si záda. Popovídal jsem si se svým tátou a reflektoval jsem to, že víkendy jsou horší, jelikož jsem často sám. Vím, že chci odpočívat, na druhou stranu chci být mezi svými blízkými a přáteli. Dělal jsem spoustu věcí akorát potřebuji odpočívat a už jen přečíst si tu Bibli, jelikož motivační literatura mi dělá to, že chci podnikat a mít velké množství peněz. Shledávám, že to není úplně biblické, a proto se odvracím od toho, ale čím to nahradit. Čím nahradit potřebu být bohatým? Jak se postarám sám o sebe? Pracuji stále na sobě na skupinové terapii. Učím se starat sám o sebe. Stačí dělat malé věci stále a přijdou velké věci. Být k sobě upřímný a naslouchat druhým, aby mi dávali zpětnou vazbu a říci na to děkuji a být zticha, aby se ke mně tato zvěst dostala. Mohl bych mluvit o tom, co se mi povedlo i co se nepovedlo a udělal jsem špatně, mluvit o svých úspěších i o svých zápasech. Vím, že často bojuji se sebou se svou leností, s nutkáními na porno, být bohatý, se svým sebeodhalením s čím já zápasím vůči druhým. Být pravdivý vůči sobě a vůči druhým a potom mohu být i upřímný vůči Bohu. Vyznávám, že jsem utratil své peníze a nyní mám nedostatek. Vím, že se potřebuji uskrovnit a neschovávat se. Uvědomil jsem si, že potřebuji snížit svůj životní standart a snížit své požadavky, své výdaje na minimum, aby mi nescházely peníze na ty nejnutnější výdaje. Nerozhazovat peníze za věci, které budují mé ego a ne mě a Boží království. Rozhodl jsem se některých věcí se vzdát, abych jiné mohl získat. Vidím, že nerozumím tolik Bibli a chtěl bych z ní vytěžit co nejvíce pro sebe a pro druhé. Mít poznání, co mi tím Bůh chce říct. Číst každý den a zase další a další. Být věřný v malém, abych mohl dělat větší věci, být tu na zemi a sloužit druhým. Rezonuje mi to s Podcasty Víra ve vírech doby nebo Uši k duši. Říkám si, že je dobré ztratit sám sebe, jak to chápá tento svět. Nechci být fanatikem a nepoužitelným pro svět. Je to paradoxní. Nechci zde kázat, ale nejde mi to jinak. Jestli mluvím dost v jinotajích a ne v příkladech a jsem nesrozumitelným, dejte mi to prosím vědět. Chci mluvit prostě a normálně, aby to každý pochopil. Budu rád za zpětné vazby a za otázky, máte-li je. Nechci, aby to, co tu píšu, bylo rozbředlé ani jalové. Líbí se mi, co říkají bratři katolíci: To, co mohu dát Bohu, je můj hřích. Mluvil o tom p. Elias Vella ve svých exerciciích o Vnitřním uzdravení. Pěkně jsem se rozepsal. Tak zatím zase někdy snad brzo napíšu pokračování svého příběhu. Nechte se překvapit.
3/2/22
Život je těžký, ale je též krásný. Nechci psát nic, co by nutilo k sebeobviňování. Chci jen konstatovat, co prožívám. Není to prázdnota v pravém slova smyslu, ale též není naplnění života. Život v popelu, kdy cítím pocity viny za věci, jež mi nepřísluší. Nemohu být dokonalý. Nemohu být superman. Ba ani Ježíš, natož Bůh Otec. Jsem jen smrtelník a potřebuji zaujmout správný postoj k svém trápení. Už kolikátý den prožívám slabosti, motání hlavy a pocity, že mi bude blbě. Nevím, jestli je to tím počasím či čím jiným. Dnes jsem cítil pocity neurčité v těle a vzal si léky na to, když mi není dobře. Zmizelo to díkybohu. Potřebuji přestat na sebe brát věci, jež mi nepřísluší. Naučit se skrze své slabosti a vinu hledat v tom Boha a co mi tím chce říci. Čtu Bibli a celkem intenzivně. Mohu činit pokání z toho, že toho beru na sebe příliš, že ten k tomu svému kříži ještě přidávám a přijmout jeho jho, které netlačí. Jednoduše snížit tlak na sebe povinností, co musím dělat a přerámovat to na to chci a potřebuji. Mohu celou svou tíhu uvalit na něj. Sice nemám slov pro modlitbu, ale mohu se modlit v duchu, jiným způsobem než ústní modlitbu. Brát to, že mě Bůh nezavrhuje, pokud já nezavrhuji Ježíše. Omlouvám se té části, která nemá to samé pojetí Boha jako já-Boží trojici, ale to by bylo zas na jinou debatu. Nechci psát, že bych chtěl evangelizovat a obracet na víru, i když se to může stát jako vedlejší produkt mého psaní, ale není to můj hlavní cíl. Mým hlavním cílem je sdílení těch nejniternějších pocitů. Být trochu ve tmě, nepsat sem detaily, ale zároveň přinést na světlo věci, kterých se bojím a které na sobě nemám rád. Jít s nimi na trh. Dnes jsem kupříkladu byl na nákupu v nejmenovaném řetězci a u pokladny jsem neměl dostatek hotovosti. Mě to nezneklidnilo, ale na naléhání prodavačky jsem ten fakt vzal a nijak ani pozitivně ani negativně jsem na něj nereagoval. Nechal jsem to po sobě svézt. Jednou jsem se tomu, že jsem neměl peníze musel dokonce smát. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to připadalo vtipné a humorné. Nechci se brát vážně. Byl to můj nákup zas po delší době a pak jsem zápasil též s obsahem svého vaku na kytaru, když jsem do něj pral zboží. Další věc se mi stala, že mi uvnitř praskl tvaroh, takže jsem musel uklízet. Vzal jsem to s nadhledem. Už se mi něco podobného stalo několikrát. Vyznávám, že mě dokáže naštvat, když mi padají mé respirátory, což se děje, když potřebuji ten respirátor mít nasazený, jako na potvoru. Je to tzv. Murphyho zákon, jak se tomu lidově říká. Když jsme u toho humoru a nadhledu, tak mi přijde, že představit si někoho, koho nemusím nebo kdo je nepříjemný v pozici, jako když je na záchodě. To může pomoci odlehčit situaci. Tam si i pán král musí dojít sám. Na druhou stranu nechci snižovat hodnotu některých lidí třeba v akademickém prostředí, se kterými třeba budu v budoucnu jednat a zesměšňovat je. Jak se však postavit k tomu, že mám stres třeba ze zkoušky a jsem ve stresu, jak se uklidnit, to řeší asi každý student. Trochu jsem se vyhnul tomu pocitu viny a z čeho to bylo. Bylo to tím, že jsem druhého nechtěl zklamat a chtěl jsem se před ním schovat jako Adam s Evou v knize Genesis před Bohem. Schovat se. Otázka jak na pocity viny, které jsou iracionální, respektive vystupují z reálného pocitu, že někoho zklamu nebo mohu naštvat. Potřebuji vyjít sám ze sebe, externalizovat svůj internalizovaný pocit viny. Modlit se a číst Bibli a studovat ji a hledat odpovědi na svou ztrápenou duši. Nejsem na to sám. Mám terapeutickou skupinu, přátele z rodiny víry i mimo a rodinu a pomáhající profesionály a hlavně Boha všemohoucího a jeho Beránka. Potřebuji k sobě být laskavý a milostivý. Myslím, že to by mohlo pro dnešek stačit. Zkusím psát i ve chvílích, kdy padnu, abych mohl rozpustit pocity viny a znechucení ze sebe sama. Potřebuji utíkat ke svému Tatínkovi v tu chvíli a odevzdat mu svůj hřích, spočinout v Jeho náručí a nechat se obrátit a činit obrat o 180° od hříchu a nechat se obnovit a očistit. Možná by mi v tom mohly pomoci i opakované činnosti a aktivity, abych jel jako stroj a nepřemýšlel a nehleděl nalevo napravo a zkrátka to dělal automaticky. Třeba se k tomu dostanu v dalším z následujících zápisků. Budu končit a pustím se do objevování Bible, tak snad brzy zase na přečtenou. Ahoj
4/2/22
Znovu se hlásím. Zjišťuji, že řeším spoustu věcí a nemá to konce. Něco na co se zaměřit a nenechat se tolik rozhazovat nutkavými myšlenkami. Dělat věci více rituálně, opakovaně, mít tu disciplínu. Více plánovat a rozmýšlet každý okamžik. Zároveň žít tak jako by to byl první a zároveň poslední okamžik v životě. Vychutnávat si jej. Žít více vědomě a neustále se vracet k tomu prvotnímu zaujetí světem a pěstovat v sobě vědomé žití. To je jedním z klíčů pro žití. Rovněž žít podle plánu a každý den udělat něco malého a čekat na kumulativní proces. Dělat každý den malá dobra a malé skutky lásky a čekat, že nakonec budu připraven pro něco velkého. Důležité je si zvolit týdenní priority toho, co je důležité a ty plnit, tak se žije život, den po dni. Jedině tak mohu mít prostor pro Boží milost, když budu dělat svoji práci a nechám Boha, že udělá svoji práci. Nechat Ho, aby mě miloval a očekával na Něj každodenně, postupně v každém okamžiku jeden a další. Neustále na něj čekat, avšak zároveň být připravený naslouchat mu v životě a naslouchání druhým, co mi chtějí říci o životu a o Bohu. Být si jistý tím, že On je tu stále akorát já Jej mnohdy skrze své ego nevnímám skrze svou zaujatost sebou sama.
Když nad tím tak přemýšlím, tak hodně problémů vzniká tím, že mám zkreslený pohled své mysli a mé tělo funguje jinak než u většiny populace bez diagnóz Fkových. Otázka je, kdo je úplně duševně zdráv. Když tak uvažuji, je to spíše můj filosofický pohled než cokoli jiného, není důležitý pohled normality, ale jestli se cítím jako oběť nebo jako tvůrce svého života. Kde mám svůj locus of control, tedy místo kontroly, co mohu ovlivnit, co mi dělá dobře, co funguje a na tu oblast se zaměřovat. Dále se mohu zaměřit na to, co chci, co umím a na rozumné sebepoznávání. Být zvědavý a zvídavý. Stále na sobě pracovat, ať už to je psychoterapie, osobní rozvoj nebo práce na sobě a být si jistý, že práce na své osobě nikdy nekončí a koukat se na to jako na rozvoj osobnosti. Být si jistý, že ty talenty, co mi Bůh dal, tak mám rozmnožit bez ohledu, kolik mi jich dal. Očima věčnosti rozmnožit ať už málo či moc ne pro sebe ale pro druhé. Je fakt, že potřebuji přijímat, ale i dávat. Když dávám, tak zároveň i přijímám a když přijímám, tak zároveň dávám. Být přijemcem i odesílatelem. Začím u sebe a zůstat u sebe tak dlouho než uvidím, co bych mohl udělat pro druhé lidi a pro Boha. Žít podle imperativu: Žij tak, jak by žil Ježíš. Mít ho jako svůj největší vzor, ale zároveň čerpat i od jiných křesťanských vzorů. Dělat radost sobě, Bohu i lidem.
Jestli chci studovat, chci do toho jít z celé své síly. Zvolit si cestu, která je cesta nejmenšího odporu, což neznamená obcházet pravidla, ale jít po té cestě, jež kráčí Bůh. Jít v jeho vůli. Přiznávám, že mnohdy se vidím někde, kde snad nemám být, i když mě tam srdce táhne nebo touha je nenaplněná a skomírá mi srdce. Chtěje lidem pomáhat a mít ocenění své práce, třeba volím práci, která pro mě zatím není. Možná jsem idealista a měl bych více hledat v Bibli než ocenění tohoto světa, ale vědět, že cesta je trnitá a úzká a málokdo jí jde a vchází do království Božího. Možná bych se povyšoval, kdyby se mi dařilo stále. Vím já, jaká je pro mě Boží vůle, pro můj život. Není nad to otevřít Písmo svaté a začít číst a v duchu se modlit, ač mi to zatím moc nejde a jsem v tom jako křesťanské nemluvně. Potřebuji trochu povyrůst. Uznávám, že se začínám dostávat do praktické roviny víry Ježíšovy, ale nechci, aby to bylo jen o ní, ale spíše o mé vnitřní subjektivitě a vnější objektivitě, pokud tyto dvě roviny dokážu vůbec syntetizovat tedy sloučit.
Je to můj deník a mě tak baví psát díkybohu. Doufám, že mě to bude držet v cestě vůči pokušení a povedu svou cestu z prázdnoty k Bohu. Nechci se vzhlížet ve vlasním narcismu ani v náboženství, ale psát tak, jak mi zobák narostl. Cítím, že už se dnes blížím do finále. K těm pocitům viny. Zjistil jsem, že mé pocity viny se opírají o věci, jež se týkají financí a cítím vinu vůči druhým, že jsem povinen splnit něco vůči nim, ale často chybuji a dělám boty. Snad se skrz to konečně poučím. Potřebuji povyrůst, vzít do svých rukou zodpovědnost. Například snížit výdaje. O tom jsem již mluvil. Mám být disciplinovaný a čelit realitě. Je na mě, abych zvolil priority a utrácel své peníze jen za to, co je opravdu nutné. Rovněž mi bylo řečeno, že se občas mohu odměnit, ale ona odměna by měla být odstupňována. Uvědomuji si, že je potřeba naplnit nejzákladnější potřeby jako jídla, sounáležitosti, mít bezpečný prostor a čistý v bytě. Starat se o ty nejbazálnější činnosti a jako nadstavbu dělat ty další. Podobně funguje Maslowova pyramida potřeb a nahoře je sebetranscence. Jsou na to různé názory, ale bez toho bazálu to asi jinak nepůjde. Mohu se ptát, co potřebuji a co mi v současné době chybí a ty potřeby naplňovat nejdříve a potom dále ty, co jsou výše nahoře než ty elementární. Zkusím se tady zastavit a v případě potřebu napíšu opět dále. Tak zatím.
5/2/22-so
Otázka víry: hřeším? Ano. Jsem vinen? Ano. Mám záchranu v Bohu. Cítím, že se odchyluji od Božího řádu. Sám v sobě nejsem dost silný nedělat zlo. Odchylovat se od Božích přikázání. Vyznávám, že jsem slabý a chybuji opakovaně. Ano. Nejsem však oběť. Mohu si zvolit a přimknout se k Bohu. Jsem jakoby rozpolcený, chtít dobro ano, ale dokázat ho uskutečnit to už ne. Nechtít zlo to funguje, vyhnout se mu už ne. Vím, že chtít dobro mohu, uskutečnit už ne, nedychtit po zakázaném ovoci, ať už je to více peněz, obrázky žen. Nevím si rady, ano. Jsem sice zdrcený tím, co se mi děje. Přijímám odpuštění. Chci se změnit? Ano. Nevím, jestli na to mám sílu. Potřebuji prosit o sílu ke změně. Snažím se, to ano. Vím, že potřebuji změnit návyky a to bolí. Asi si naordinuji den bez notebooku jednou za čas. Měnit zvyky to bolí krátkodobě, ale má to dlouhodobé účinky. Snažím se. Vím, že potřebuji odbourat testosteron a napětí v oblasti žaludku. Dám si doma cvičení na zpevnění těla a posilování. Nechci se podívat to, co vážně nechci. Zatím jsem nedošel až ke svým hranicím.
Otázka viny je vyřešená: Nečiním to plně z vlastní vůle, když činím, co nechci a nečiním, co chci. Co je dobré a dokonalé. Potřebuji mít možnost volby, ač je limitovaná a vzít to jako svou svobodu. Poslouchám Víry ve vírech doby o peklu. Snažím se žít podle Boha. Chci se změnit a podnikám k tomu kroky. Potřebuji se vracet ke Knize knih - Bibli a čerpat z ní sílu a moudrost pro tento a budoucí věk. Jdu se do toho vrhnout a objevovat Boží tajemství, lásku a moudrost. Pro dnešek konec. Možná napíšu zítra zas. Ahoj
6/2/22-ne
Zajatec ve vlastním těle-obracím se k Tobě. Chci cestu z toho ven. Uzavřený mezi čtyřmi stěnami. Chtít se dostat pryč. Co dělat mám? Kde je má svoboda? Potřebuji pryč. Už to nezvládám. Nechci už jen přežívat. Vím, že je to stav dočasný. Dostat se pryč - to chci. Nejdou mi slova z úst. Tvořím - recykluji sebe sama. Ach, samota víkendu. Umím se postarat o sebe sama. Cítím velkou nervozitu. Nutkání. Čekám na večerní léky a pak až zaberou. Nestěžuji si. Mám, co potřebuji jídlo, finance, rodinu, přátele, víru, církev akorát to zdraví psychické zlobí. To asi je znát z toho, co tu píšu. Potřebuji změnit prostředí - kontext, abych se uzdravil. Už mě tlumí léky, tak končím. Ahoj
Ahoj Martine,
vidím, že se hodně plácáš hlavně v těch emocích. Do jaké míry tohle řešíš s nějakým terapeutem a případně i s někým z církve?
Ahoj Pete,
řeším toho spoustu na terapii. Toto jsem zatím nedokázal pojmenovat a přinés na terapii.
Martin
12/2/22-sobota
Vracím se sám k sobě. Toto je asi jediný způsob, který mi pomáhá, když se cítím příliš slabý na to, abych vyšel mezi lidi, abych někomu zavolal. Asi je to stud nebo pocit, že bych někoho otravoval. Vím, co bych měl dělat uklidit, zavolat někomu, zkrátka vyjít ze své ulity. Udělat ten první krok. Zase se dostávám do té stejné smyčky, kdy jsem na oslavě v rodině, najím se a přejím se. Cítím se sám a nechci nikoho pustit k sobě. Nevím, proč se tak cítím. Napadá mě k tomu, že se cítím asi méněcenný a k ničemu, taková sebelítost. Možná je mi špatně z toho, co vidím kolem sebe. Odmítání a pomluvy řečené za zády dotyčného, povýšenost a jistou míru falše. To cítím asi ve své rodině či nefungující vztahy. Znovu a znovu cítím, že je tam něco špatně. Mezi prarodiči, jak jsou na sebe nabroušení. Chybí tam mužská autorita. U táty dominance jeho ženy a z toho mi je asi dost špatně. Už mi to vše začíná dávat smysl. Já si ty věci vztahuji na sebe a introjikuji neboli promítám na sebe a pak mi nemá být blbě. Nejsem přeci žádný obětní beránek. Nejsem Ježíš Kristus. Možná bych si měl psát anonymní deník, kde bych vyjádřit své emoce a myšlenky agresivní impulzy o zmaru a ničení, abych odreagoval své pocity z druhých lidí a neměstnal to v sobě a nebylo mi opět blbě jako nyní. Možná začnu psát anonymně, abych vyjádřil své niterné pocity, které jsou až moc drsné či explicitní, že se to stydím před druhým přiznat, ale před Bohem to mohu otevřít. Potřebuji mít ventily, kde mohu beztrestně a bez skrupulí upustit své emoce, abych získal sílu znovu.
Další věc, o které mohu psát je ta samota a oddělenost od druhých lidí, že nemám holku a zdá se mi, že patřím akorát do stacionáře a nechodím pořádně do sboru kvůli sobě. Co to asi skrývám před druhými, před sebou a před Bohem? Ona ta samota je směsí nechuti vůči sobě samému odštěpených emocí vůči druhým naštvání na druhé, že mě nechají samotného. Trochu se v tom cyklím, ale už tomu více rozumím. Najím se více než by bylo zdrávo, jak potřebuji naplnit tu prázdnotu. Rád bych to prolomil. Potřebuji to napsat, přiznat to sobě, vyznat to Bohu přinést to na světlo. To proto mi nejde se modlit, protože potlačuji své tzv. negativní emoce. Toto je mé současné zjištění a vědění. Zažil jsem dost šikany od druhých té psychické a odmítání od druhých jako bych nebyl. Psal jsem horory a sprosté a nenávistné básničky. Tehdy ve své přirozenosti jsem věděl o Bohu, ale myslel jsem si, že je to Bůh zákonický a sudičský. O Ježíši jsem nic nevěděl. Kolikrát jsem se utápěl v emocích nenávisti, zhnusení z druhých a ze sebe. Chtěl jsem se odstěhovat na Sibiř pryč ode všech lidí. Měl jsem v sobě tolik bolesti. Sám jsem věděl, kolik toho druzí na mě napáchali. Zpočátku jsem se chtěl pomstít se, ale později jsem začal přemýšlet o tom, že to nemá řešení odpovídat zlem na zlo. Byl to život bez Boha a naděje, plný bolesti a strachu z toho, co přinese budoucnost. Vše se to ve mě mele ta psychotraumata. Potřebuji si ten hněv přiznat před sebou a pak i před Bohem a možná i před druhými a nechat Boha, aby mé pokroucené emoce očistil. Vím, že plácám páte přes deváté, ale nemohu si pomoci. Mám psychotickou poruchu, proto je to tak rozvláčné, co teď tady píši. Není to lehké číst a třeba tomu ani nerozumíte. Já trochu tomu rozumím. Vím, že to má spíš prostor na terapii a probírat jedno téma po druhém. Snad nevadí to co píšu či forma. Pokud by něco z toho vadilo, tak klidně napište a já se pokusím se trochu krotit ať už ve výrazech či v délce či zahlcujícími příspěvky.
Tento deník píši především sám pro sebe a doufám, že to třeba i druhým může pomoci. Ohledně reality dnešního dne jsem se zabýval věcmi ohledně studia na Zoomu i zajišťoval praktické věci týkající se organizace studia a psal jsem třem lidem maily, aby mi pomohly v různých praktických otázkách. Nechal jsem si v prádelně vyprat prádlo a pověsil jsem ho na sušák a další místa v bytě, jelikož se mi to nevešlo na sušák. Teď už tu přes hodinu datluji do počítače a píšu svou osobní zpověď. Poslouchal jsem o osobním rozvoji a teď Apocalypticu, což mi obojí dost pomáhá. Četl jsem rovněž o enneagramu, což je nesmírně zajímavé a čeká mě též kniha o biologii, Bible a pak spánek.
Co mě čeká zítra? Oskenování jednoho dokumentu do školy a cesta do církve. Asi též zavolám tátovi. Připadá mi, že mě mé emoce od druhých vzdalují, jelikož si nepřipouštím ty tzv. negativní, které mi říkají, takto ne. Udělej něco jiného. Z čeho mohu být naštvaný? Z toho, že mi někdy padá rouška a z toho, že jí mám mít nasazenou, z toho, že lidem nevidím do tváře. Je fakt, že když mi není dobře, tak mi ta rouška nebo respirátor kryje obličej a to je lepší. Jen málo co mě dokáže tak vytočit jako stálý stresující pocit, že v tom respirátoru se cítím omezený téměř ve všem a u jedné psycholožky mě to štvalo, že jí nevidím do obličeje, jak má respirátor. Zkusím zítra napsat v případě potřeby nebo to budu psát průběžně, abych ulevil sám sobě.
Ahoj, nevím jestli jsi jsem to nečetl náhodou u tebe a pokud ano tak se omlouvám.
Připadá mi, že by pro tebe mohlo být zajímavé se o něco starat. Například o květinu nebo jen třeba o úklid nebo cokoli jiného, abys měl nějakou zodpovědnost, ze které plyne i pak radost z úspěchů a toho, že člověk učiní svět lepším. A získává tak nějaký základ, na kterém může stavět další dobro. 
Ahoj, děkuji za zpětnou vazbu. Já ty víkendy mám holt horší a to se vším všudy. Mít zodpovědnost za něco a z toho by plynula radost z úspěchů a činit svět lepším, to je nosná myšlenka. Zkusím věci více brát takto, jak píšeš.
Zkusím dnes něco ze sebe vyplodit. Svět obrací se do mě. Vcucávám jej svými ústy. Potřebuji oteřít své nitro, své brnění plné šrámů odložit. Odložit svoji nejistotu. Dnes toho ze sebe asi příliš nevyždímám, ale to však nevadí. Jsem prázdný, jak nepopsaná stránka, jak zrovna narozené dítě. Nevím, co říct. Nevím naprosto nic. Vím, že nic nevím. Potřebuji svoji kuklu odložit a stane se ze mě motýl. Raději končím už. Zítřek bude lepší a plnější určitě. Věřím v to.
18/2/22-pá
Cítím se vyčerpaný a trochu bezradný, co dělat s nutkáním na p. Otázka je, co za tím stojí? Jaká je má pravá potřeba? Potřeba si odpočinout po celém týdnu a padá na mě ta deka být se sebou sám. Už to nějak znám. Potřebuji k sobě někoho pustit a nemotat se v tom samém kruhu. Udělat něco jinak. Cokoli udělat. Nebýt sám. Možná, že už jsem tak vyčerpaný s věcí ohledně financí a zařizování, takže je to jen otázka času, kdy se opět dostanu do relapsu respektive už se tak stalo. Je to tak, že vyčerpanost a pudy nade mnou berou kontrolu jako nejsnadnější únik před realitou. Před čím prchám? Před sebou samým. Potřebuji sundat svůj krunýř a být zranitelný a nepromítat si pocity lidí na sebe a mé věci na druhé. Je to depresivní rozlada. Potřebuji na sebe být laskavější a milejší a přijímat sám sebe. Chodím dennodenně na terapii na skupinu a dost mi to dává a některé věci se začínají pomalu měnit k lepšímu. Cítím, že kluci ze skupinky mě berou, ale já cítím, že bych potřeboval častější kontakt než jednou za 14 dní. Asi navrhu některý pravidelnější a častější kontakt. Jo, kluci jsou fajn. Nebo zkusím někoho z církve. Už jsem tam nebyl dost dlouho. Nechce se mi totiž cestovat s tím respirátorem. To mě hodně zlobí. Jsem z toho opravdu vytočený. Hlavně, když mi to tak často padá v mhd. Potřebuji si nacházet způsoby, jak odpočívat, lehnout si nebo si jen tak číst ne na víkend. Teď na to bude více času a toho se právě bojít, trávit čas sám se sebou. Uvažuji též o jedné skupince Anonymních pornoholiků. Ještě uvidím. Prve jsem tam byl a dost mě to rozložilo. Asi jsem nebyl na to připraven. Možná budu mít ještě jinou skupinu, tak ještě uvidím. Je pravda, že nemám příliš prostoru někde sdílet o pornografii, respektive, kdo by se tím zabýval a rozuměl tomu. Mě přijde, že je těžké najít správné prostředí, i když kluci ze skupinky se snaží. Chci se zas navrátit do církve a chodit do sboru v neděli pravidelněji. Díkybohu za ty léky na psychiku. Vím, že mi není blbě třeba několik hodin v kuse, že to za chvíli odejde a ne jako před léky, kdy jsem ještě nebral léky. To byly časy…
1 Líbí se