Deník n.1-jak se dostat od prázdnoty k Bohu

Deníky
81

21/2/22-po
Píši s pusou oteklou po injekci od zubařky. Už to trvá téměř 4 hodiny. Stále nemohu jíst ani pít natož obstojně mluvit. Říkám si, že je požehnání, že mi doktorka objevila dutinu v předchozí plombě a udělala mi komplet novou plombu. Díkybohu to nebolelo. Ani mi to nenarušilo myšlení, ale nemohu moc číst, avšak mohu alespoň psát. Už si díky tomu dokážu trochu představit, jak to vypadá, když má někdo ochrnutou část obličeje a jak to mění celého člověka, tedy nyní mě. Čekám, až to odejde. Nedá se nic jiného dělat.

Proč mi nejde volat tátovi? Asi už si s ním tolik nerozumím anebo mám problém s tím, že nevím, co bych mu říkal. Tady to klidně řeknu. Možná cítím, že to mohu říci, když se to ze mě dere ven. Cítím, jak mi je nepříjemné, jak nadává a vím, že mě má rád a nepochybuji o tom. Možná, že mu chci něco dokázat, že to zvládnu ale ne tak úplně sám. Má totiž popletené věci ohledně léků a mé léčby, tak s ním o tom můžu mluvit. Asi pro mě bude jednodušší si připravit nějaké téma, o němž můžu já mluvit, co mě zajímá nebo co zajímá jeho. To je i živná půda pro rozhovory s dalšími lidmi v rodině, bavit se o konkrétních věcech, co by mě zajímaly. Mít nějaké společné téma. Další věc, co mě napadá a nevím, jestli toho jsem schopen mít manželku a děti, jestli jsem toho. Klidně bych psal dál, ale už je čas jít spát. Četl jsem si knihy motivační jednu, Bibli a o učení.

82

24/2/22-čtvrtek
Uvědomuji si, že se občas setkávám s křesťany na místech, kde bych to nečekal třeba dneska, jsem zjistil, že moje hygienistka u zubaře je pravoslavná křesťanka, jelikož jsem si všiml, že má Panu Marii na krku, tak jsme se chvíli bavili o víře. Byla moc příjemná vysvětlovala mi asi 15 minut po zubní hygieně, jak se správně čistí zuby s pomocí mezizubních kartáčků všeho možného vybavení. Vše mi to krásně vysvětlovala. Takto mi to ještě v životě nikdo nevysvětlil. Bůj jí žehnej. Řekl jsem si, že je fajn, že mám takové dobré zubaře. Ani to nebolí možná jen trochu tu moji peněženku. Ale zase proč ne. Zkusím investovat do svého zdraví a kupovat si kvalitní zubní prostředky jako mezizubní kartáčky 3 velikostí jsem si podle rad té ženy koupil a ústní vodu. Ještě mi chybí jednosvazkový kartáček a Elmex gel.

Také se mi podařilo nakoupit po delší časové odmlce, za což jsem rád a myslím, že peníze budou jen taktak stačit, když to všechno tak podražilo. Čtu motivační literaturu a vše mi začíná dávát nový smysl - vidět ty věci jako opravdovou výzvu a šanci, jak na sobě pracovat. Je to také dost o financích. Je pravda, že teď zdražují i energie, takže se s tím budu potřebovat tvořivým způsobem vypořádat. Když chodím na stacionář pro léčbu poruch psychiky a ne do práce, tak je to trochu možná komplikovanější. Vím však, že já se postarám o to, co můžu, ale výsledek toho je v Božích rukách. Ora et labora - modli se a pracuj.

Snažím se učit na přijímačky z adiktologie a to samotnou adiktologii a taky biologii. Zjišťuji, že je to trochu oříšek. Zvlášť proto, že je to velké penzum informací. Ještě jsem si neustálil způsob učení. Hledám co možná nejvíce originální a interaktivní způsob, aby mi to dělalo radost a byla to pro mě šance a výzva a ne zbytečné trápení. Chci se někam pohnout a to je pro mě nejvíce důležité. Chci, abych měl vzdělání a zkušenosti z oboru a věnovat se více lidem, co sami zápasí se závislostí na něčem. V práci chci dělat něco, co mi přinese intelektuální naplnění a zároveň uvidím jaké to být v pomáhající profesi. Snažím se pro to dělat maximum.

Je otázka, co budu nakonec dělat: Baví mě osobní rozvoj a finance, pomáhající profese jako člověk se žitou zkušeností peer či pomáhat lidem se závislostmi. Pokud by to šlo všechno skloubit byl bych rád, ale nevím, jestli taková pozice vůbec existuje. Mám si vytvořit svou vlastní firmu, kde bych mohl realizovat své poslání či se nechat zaměstnat. Pokud bych byl nezaměstnatelný není opravdu lepší usilovat o tom založit si svou vlastní firmu. Nevím jestli na to mám, ale je to slovo do pranice.

83

26/2/22-sobota

Nahoru dolu, tak to je. Prázdnota. Rozpadá se mi psychika. Nevím proč. Základy se hroutí. Bojím se oslovit ostatní lidi, aby mě nezarmucovali myšlenkami. Propadám se do sebe a chci to zahnat. Tu beznaděj. Vím, že to skončí. Přestavuji si, že skončím myslet pozitivně. Nedává mi smysl kousek života. Jsem neklidný. Mé myšlenky mě souží. Nerozumím sám sobě. Jsem zklamaný ze sebe sama, že nečtu Bibli a nemodlím se a nechodím do církve. Jak mám udržet víru? Bože zachraň mě v mé bídě. Vím, že to zas skončí. Je to daň za mou nadutost? Někdy nahoře a někdy dole. Cítím se vyčerpaný nutkavými myšlenkami, co mám a musím dělat. Je to vyčerpání - reaktivní deprese. Potřebuji ty své pocity validizovat - přijmout je za své. Odhodit vše negativní ze sebe a být jen být. Odhodit ze sebe své musy a co bych měl dělat. Asi mě dohání i ta situace na Ukrajině a já už to nechci slyšet a nechci si to připouštět, protože by to pro mě bylo těžké. Nemohu si k sobě pustit druhé lidi. Tak kdo mi může pomoci? Nechci to přehlušit, chci to vyjádřit tu svou deku. Má vůle je omezena. Duch silný ale tělo slabé. Nemohu ze sebe vymáčknout ani slzu. Nezlobte se na mě za to, že toto píši. Tuto svou bolest. Nechci, abyste mě litovali, ale ocením modlitby, kdo budete chtít. Mohu se i já v myšlenkách modlit za to, co trpí podobně jako já. Je to tiché utrpení. Nebudu ze sebe dělat Joba. Chci projít tímto stínem. Bible je pro mě mystériem, modlitba trápením a společenství zatím nemožné. Snažím se být světlem tam, kde jsem, ale kdo osvítí mé nitro. Ježíši dávám se ti. Nemohu toho dělat moc, avšak mohu něco. Zase ty změny nálad euforie, deprese. Cítím, že mé sny jsou zmařené. Sám se v sobě topím. Mám naději, že se ponořím až do hlubiny a dotknu se dna a pak zas vyplavu. Už se to začíná trochu trhat. Teď poslouchám kázání od Vojtěcha Kodeta. Možná mnozí znáte z katolického prostředí. To je jediný křesťan, který mě dokázal rozplakat, tak mě oslovil svojí vírou.

Co mě udrží na zemi? Co mě udrží pohromadě. Nechci implodovat ani explodovat, ale jen věřit, že On mě zachrání. Je těžké věřit, když to tak bolí a je těžké počítat s Bohem, když se snažím ze svých sil a žiji v prosperitě. Možná patří k životu bolest i radost, jak to říká Luděk Sobota. Teď jsem se dostal trochu nahoru. Věřím, že to není jednoduché to číst. Chce to se jen prokousat tou kaší nebo koláčem a dostat se sám k sobě. Poslouchám podcasty. Drží mě hlas někoho jiného a myšlenky. Také mě drží mí přátelé, i když je nemám třeba úplně na dosah. Chci hledat spojení s druhými. Hledat ty sítě lidí, hledat tu podporu. Zkusím už skončit.

84

27/2/22-neděle

Spánek až do 12h. Asi jsem unavený tím osobním rozvojem a vinou na výkon vydělávat peníze a produkovat. Každý týden téměř má o víkendu velké výkyvy nálady. Pomáhají až večerní léky na to, ale problém je a možná není v hormonální nerovnováze. Je ovlivnitelný vnějšími okolnostmi jako být sám doma o víkendu. Zatím jsem to nerozsekl, co s tím mám dělat. Když jsem byl sám doma bez terapie to bylo horší. Zdá se, že to dusím sám v sobě a nevím, jak upouštět páru. Občas se podívám na p., ale to je jen dočasné řešení, které nic prakticky nezmění zas jen ty pocity viny. Zažívám depresivní pocity přesto se nevzdávám a hledám pomoc. Říkám si, jestli jsem nezapomněl snít o něčem lepším, ač pro to cokoli dělám, uniká mi přítomnost pod vrstvami sedimentu minulosti a budoucnost prožívám v přítomnosti. Vím, že mám krom jiného sklon k depresím, které nikam nevedou. Leda vedou jen k pocitům méněcennosti. Já ten život nedávám. Nechci si stěžovat. Jen, že je to sakra těžký. Bojuji a nevím proti čemu proti. Rozhodl jsem se, že začnu psát děkovné dopisy a pomáhat Ukrajině, aby mě to odvedlo od myšlenek na sebe a svého utrpení. Bůh nás ochraňuj. Amen

85

Chci tě hlavně povzbudit, že je super, že se tu dokážeš tak vypsat. A i když ne vždy reaguji, tak tvoje příspěvky čtu.

Mám kolem sebe lidi, kteří trpí depresemi, tak chápu, že je někdy fakt těžké se věcmi prokousat. A v tomhle je dobré obklopit se lidmi, se kterými můžeš být prostě sebou, nic neřešit, nebo naopak řešit, když budeš potřebovat. Všiml jsem si, že jsi psal, že to svěřování je náročné, což chápu. Máš alespoň lidi, se kterým takto pouze trávíš čas a občas se svěříš? A možná se zeptám, jestli bereš i nějaká antidepresiva?

Zaměření na pomoc druhým je taky super věc :slight_smile:

86

Jj. je fajn, že mé přispěvky čteš, také proto je sem píšu.

S depresivními pocity zápasím tak od svých 12ti let. Není to velká deprese, ale něco mezi endogenní a reaktivní depresí. Potřebuji se tím tak prokousat. Vím, že mí blízcí z rodiny tomu moc nerozumí. Chodím na skupiny, kde se mohu sdílet, tak tam to mohu otevírat. Potřebuji si srovnat v hlavě, že druhé neotravuji. Lidé jsou, jen se nebát kontaktovat. Antidepresiva beru. Má depresivita je z vyčerpání a z vnitřních konfliktů.

Mohu svou depresi přeměnit za pomoc druhým. Je to fajn.

1 Líbí se
87

4/3/22-pátek

Přemýšlím nad tím, když jsem ve stacionární léčbě, což znamená 5x týdně skupinová terapie, kognitivní trénink, vedení komunity občas a podílení se na chodu komunity nákupy, vařením a mytím nádobí, arteterapii a rozebírání obrázků na skupině a ergoterapie. Je to poměrně náročné. Přemýšlím nahlas a chci tam brát i téma hledání své víry, sexuality a užívání pornografie. Někdy jsem si říkal, jestli tam patřím, ale zjišťuji čím dál více, že tam patřím, že jsou to mí lidé. Nyní si kladu otázku, jestli je léčba dostatečná, zda-li bych nepotřeboval léčbu komunitního charakteru, abych odboural závislost a cítil se svobodně. Přivedla mě na to slečna N.1, která sama absolvovala komunitu. Před sebou mám ještě 5 měsíců a velké plány, tak mě to snad plány na studium léčby závislostí odvedou pryč od sebe a točení se kolem sebe. Doufám v to. Chci si dát čas na to zotavit se z toho, což někdy docela trvá. Na stacionáři zažívám různé pocity. Odmítání všeho, co souvisí s Ukrajinou a Ruskem, jelikož to mě dokáže dostat do psychotického stavu. Taky o tom mluvím. Tady pro mě je řešení se nezabývat něčím, co mohu jen těžko ovlivnit a zaměřit se na to, co mi jde a co ovlivnit mohu.

Dalším tématem, o kterém mohu napsat je to, že cítím pocity selhání navzdory pokusům o nápravu, co se týče zaměstnání a školy. To mě dost stresuje a dusí mou mysl. Cítím rovněž, že nenaplňuji některé společenské role jako třeba v církvi. Dost mě to mrzí, že jsem součástí církve, ale tam se moc nedostanu do sboru - opravdu minimálně. Hledám alternativní cesty, jak prožívat svoji víru a jak se krmit Božím slovem, když se mi nechce číst, tak poslouchám Podcasty od víře. Je to pravé hlavně jeden ze způsobů, jak se přiblížit k Bohu.

Další otázka je, jak prožít kvalitně svoji samotu? Máte odpovědi na otázky ohledně kvalitního trávení lidské samoty byť doprovolné nebo i nucené. Chci to přijmout? Máte nějaké zážitky, poznatky a prožitky? Co vám pomáhá? Nevím, jestli budu mít rodinu vlastní a děti, ale určitě tu Boží - duchovní a mít duchovní děti.

Při povídání s kamarádem si uvědomuji, že se potřebuji osamostatnit od rodiny. Potřebuji se naučit být součástí být více členem Boží rodiny. Zase se mi vrací, že bych si měl přečíst knihu Závislosti srdce a také Už nikdy více milý křesťanský chlapec. Cítím, že mám mít své místo někde jinde. Prosím o to, kdo se osamostatnili a kdo se osamostatňují, napíšete mi své prožitky a poznatky k tomu procesu, jak to vnímáte? Moc všem děkuji

Ať Vám Bůh žehná.

88

Jak se pise v mnoha moudrych knihach. Samota je prirozena a clovek v ni zije cely zivot. Pokud ji neprijmeme, neprijde klid. Samota nas konfrontuje se skutecnosti, od ktere utikame. Delame vsechno mozne - hromadime zazitky, zakousime ruzne vyzvy -, ale jak rekl Lucretius:” takovym zpusobem kazdy sam pred sebou stale jen utika.”
Radu pro tebe nemam.
S cim ja zapolim je moc myslenek, se kterymi se ztotoznuji. Kdyz jsem sam se sebou, jen nad necim premyslim a nebo “zabijim” cas treba na telefeonu apod. S tim se snazim pracovat: dychaci cviceni, vnimat sam sebe, snazit se vice pozorovat okoli, byt v pritomnem okamziku. Je to pruda, to ti povim. Ale chci si uzivat samotu a toto je pro mne cesta, jak toho potecionalne dosahnout. Radeji se hnat za sebou samym, nez za cimkoli jinym v zivote.

Nevim, zda-li jsem ti odpovedel. Treba se to bude hodit)

89

Myslím, že to byl Bonhoeffer, který napsal, že aby člověk uměl žít ve společenství, musí se naučit žít sám, a aby uměl žít sám, musí se naučit žít ve společenství.

Obecně mám za to, že lidé se dnes bojí samoty až příliš moc. Všichni touží po vztazích, ale když je nemají, tak místo toho, aby využili ten čas k práci na sobě, tak se celou dobu trápí tím, že nemají vztah. A místo toho, aby se tomuto postavili a využili tento čas produktivně, tak se akorát utápí v sebelítosti a touze po vztahu, takže pak na vztah nejsou připraveni. A když si pak vztah najdou, neví, jak v tom vztahu zdravě fungovat, a tak často utíkají zpět do své samoty, kde se cítí komfortněji. Jenže zase ne proto, aby na sobě pracovali, ale jenom tím, aby se trápili, jak vztah jim nefunguje. Ale oba stavy musí jít ruku v ruce. Často je to totiž tak, aby se člověk dokázal postavit sám sobě ve své samotě, musí mít dobrou oporu druhých, abych to ustál.

Vím, že je to napsané hodně filozoficky (doporučuji přečíst Bonhoeffrův „Život v obecenství“), ale jednoduše řečeno, potřebuješ obojí. Jak vztahy, tak čas o samotě. A ten čas o samotě využiješ nejlíp k odpočinku, ale také k sebereflexi :slight_smile:

3 Líbí se
90

Tru. Popsal jsi to skvěle. Hlavně to vnímám v křesťanském světě. Že je velký tlak na to, mít rodinu a obecně, hnedka si někoho najít. A pokud nikoho nemáš, tak jakoby jsi nezapadal. Ale prostě realita je taková, že mít rodinu je výrazně těžší než být sám. Takže to neber jako selhání, že teď třeba někoho nemáš. Ač ty deprese jsou nepříjemné, tak se jimi nenechej definovat. Protože, pak se v tom budeš jenom pořád točit. A pokud jsi věřící, tak mě pomáhalo se tomu zvepřít. Prostě se postavit Satanovi a jeho útokům na tebe. Je to boj, není to zadarmo. Ale věřím, že to dáš!

91

Reaguji na tvé psaní o žití ve společenství a žití o samotě. Shledávám to jako hluboce pravdivé. Nebát se samoty, protože mě uschopňuje pro život ve společenství a život ve společenství mě uschopňuje pro život o samotě. Nebát se sebe sama. Vím, že zvládnu dost a nikdy nejsem úplně sám. Učím se teď na přijímačky na vysokou školu na adiktologii a čtu knihy o financích, podnikání a osobním a profesním rozvoji, poslouchám též různé podcasty. Jsem relativně spokojený. Strávil jsem čas vařením. Dělal jsem francouzské brambory a pral prádlo.

1 Líbí se
92

Reaguji na to, jak píšeš na tlak mít rodinu. Já bych rád někoho měl respektive slečnu No. 1, ale vím, že to není reálné, ačkoli se mi o ní často zdá a jsem s ní v kontaktu. Už jsem ji řešil i na terapii. Vím, že ona mě nechce jako přítele ale jako kamaráda a já si potřebuji sám stanovit hranice, protože ona s nimi má problémy a já částečně také. Nevím, jestli s ní dokážu být jen jako kamarád. Asi si ji idealuzuji a zároveň vím, že to není možné. Stýkáme se spolu na skupině pro lidi s problémy s psychikou, kteří zároveň chtějí studovat a taky společně spolu chceme studovat adiktologii. Potřebuji si říci, co já chci a podle toho jednat a ne, co ona ode mne očekává. Chci najít prostor, kde bych jí to řekl. Asi si to napíšu a přečtu jí to, protože pro mě je těžké. Držte mi palce.

93

Reaguji na tvé psaní o samotě. Možná máme každý o té samotě jinou představu a nechci je stavět proti sobě jako něco, co si protiřečí, ale spíš něco, co se doplňuje. Samota je nám přirozená ať jsme jakéhokoli vyznání nebo bez vyznání. Jsme sami tím, že každý je sám člověk a je jedinečný a neopakovatelný. Můžeme se cítit sami mezi druhými rovněž nebo že není nikdo vedle nás ani to ani to se nevylučuje. Otázka je jestli život má smysl a já dávám životu svému smysl a jestli po smrti něco je. Žít přítomným okamžikem je určitě fajn. S tím souhlasím. A to je něco, co nás sjednocuje. Chtěl bych teď napsat něco o své osobní víře. Je pro mě těžké věřit, ale těžší je nevěřit, že život nemá smysl a po životě nic není. Sám věřím, že je tu člověk a Bůh zároveň Ježíš, který je mým přítelem a on sám je Synem Nejvyššího. Mohl bych o tom psát mnoho. Chci jen napsat, že pro mě není život duchovní a neduchovní, protože vše, co se děje v mém životě v kontextu věčnosti dává smysl, ačkoli ho sám nemusím vidět. Věřím v Boha a Ježíše, ačkoli v současnosti nemohu číst Bibli, modlit se nemohu příliš po celý svůj nový život celých téměř 12 let a také společenství s druhými křesťany je pro mě něco, co bych rád, ale je pro mě limitující cestovat po Praze do sboru, kam jsem chodil. Snažím se být v kontaktu. Cítím, že útoky na moji víru jsou velké, ačkoli je pro mě lepší nedělat ostrou hranici mezi svým životem a jak praktikuji svou víru. Možná, že více žiji v naději, lásce a víře než před tím. Nevím, jesti jsi křesťan, ale ten závazek být jím s sebou nese nejen žít v souladu s nějakými pravidly, ale mnohem více. Klidně napiš o své osobní víře, protože věřím, že v něco nebo někoho také věříš a třeba to bude zajímavá debata. Sám respektuji osobní víru každého, pokud nechce páchat dobrovolně zlo druhým a ničit je.

Je pravda, že současná situace mezi našimi slovanskými státy mezi nimi přináší dost bolesti, ale politiku sem nechci tahat. Vím, že víra je prověřovaná prubířskými kameny válečného konfliktu anebo situace kolem té respirační celosvětové nemoci a vím, že to každého ovlivňuje, ač si to přizná nebo ne. Tolik k tomu. Asi to stačí.

94

12/3/22-sobota

Chtěl bych navázat na svůj deníkový zápis a věnovat se dnes asi tématu šikany a nepochopení v rodině. Proč jsem si vybral zrovna toto téma? Vím, že toto téma není jen mé, ale je společné mnohým lidem na terapii, kam chodím. S oběma jsem se setkával už od základky a gymplu, vejšky i v církvi, ale i v rodině. Dokonce s mnohým nepochopením jsem se setkal dokonce v odborné veřejnosti vzhledem ke svému psychickému onemocnění. Byl jsem poškozen jinou F-kovou nálepkou než mám teď a táhl jsem si ten tlumok té nálepky dost dlouho a nic nepomáhalo až léky zabraly při druhé hospitalizaci a šlo k velkém obratu v léčbě. Už můj první doktor, který mi psal psychiatrické léky mi psal F20.0, ale mě jako by nikdo neslyšel a nechtěl slyšet. Byl jsem jak němý ani slůvko nemohl vyslovit. Byla mi způsobená újma na zdraví nesprávným léčebnými metodami a tom si stojím si na tom, že bych měl být finančně odškodněn za újmu za ušlý zisk. Chci napsat, kdo všechno mi uškodil, ať už úmyslně nebo bez skrytého vnějšího úmyslu. Na základce to byli kluci, kteří si mě dobírali kvůli “protekci” v rámci horšího čtení a psaní a že můj mozek fungoval jinak a na střední škole jsem to cítil podobně, ačkoli tady jsme měl nejméně dva kamarády, ale posměšky a odmítání zde fungovalo rovněž a také nepochopení ze strany druhých. Na vysoké škole a v církvi jsem zažíval také drobná nedorozumění a sekty. Leckdy jsem byl opuštěn a nechán sobě napospas. Zažil jsem toho za svůj život opravdu hodně. I v mé rodině jsem zažíval drobné i větší ústrky a psychický nátlak a také 2x v životě bití od mámy se sprostými nadávkami. Nevím, jak se s tím mám vyrovnat. Pokud by někdo měl recept nebo pár tipů, rád si to přečtu. Mě pomáhá o tom mluvit a psát a pochopení, že v současnosti se ty vzorce mohou opakovat. Tím končím. (Tvá Máňa-to říkala má zesnulá babička)

95

Ahoj,

jestli ti to nějak pomůže tak jsem si šikanou taky prošel. Mě šikanovali za moji víru, za to, že jsem prostě věřil v Boha. Neměli mě za to rádi. Posměšky, mlácení, házení s mými věcmi, pošťuchování, pomlouvání atd.
Asi jsem nikdy neodešel úplně nějak domlácenej, ač jsem k tomu neměl daleko. Spíše to bylo pokaždé modré rameno od koňárů. Já se sám divím, že jsem nikoho fakt nedomlátil, protože vztek jsem měl fakt obrovskej. Ale to, čím jsem to přebil byla víra. A asi to, že jsem to prostě zazdil. Ve sportu jsem měl šikanu taky. A nejenom od kluků, co se mnou byli ale i od mého trenéra. Takže za mnou vlastně vůbec nikdo nestál. Ale já nějak nepřestal a pushoval to dál a nevím jak, ale začal jsem být lepší než moji soupeři. Takže jsem jím tím tak trochu zavřel pusu. Ale tím více na mě byli rozhořčení, že já, který na to kašlal, jsem tak vylítl nahoru.

U mě celá tahle šikana ve sportu a moje špatné nastavení toho, co chci teda dělat vyeskalovalo až teď po 6 letech. A jak se s tím vyrovnat? Hej, vydávej to bohu a pokud to jde, tak jim odpustit. Důležitá otázka: Odpustil jsi jim? Odpustil jsi svojí matce? Protože takhle můžeš najít uzdravení. Jinak, můžeš tohle zazdít ale stejně se ti to bude vracet.

Máš toho taky hodně a podle mě si tohoto celý plný.

Akorát tohle nechápu. Za mě je společenství hrozně důležité a pokud jsi sám ( zvláště ve tvé situaci), tak tě temnota sežere. A bible a modlitba je důležitá pro mě. Mohu se zeptat, čím to?

96

Odpovím ti na poslední odstavec, který píšeš respektive na otázky. Možná jsem to nevyjádřil úplně přesně. Rád bych chodil v neděli do sboru, avšak nemám energii cestovat příliš po Praze, tak se snažím být s bratřími v kontaktu pomocí Messengeru a telefonu. Během týdne jsem dost vytížený cestami po Praze do stacionáře, učením se do školy, takže o víkendu možná melu z posledního. Jsem v kontaktu s lidmi, ať už jsou to mí prarodiče či přátele z církve. Během týdne jednou za 14 dní máme mužskou skupinku, na níž se snažím docházet. Neříkám, že se mi příliš daří se k ní připojit offline, ale alespoň onliny dávám skoro vždy. Obecně si chci hledat cestu k modlitbě i Bibli, ale vím, že víra je dar a obě dvě náležitosti jako modlitba a Bible pro mě představují nyní v mé životní pouti těžkou hradbu asi proto, že je to formulováno slovy a je to náročné na pozornost. Nechci se vymlouvat na to, že je to náročné. Jen nechci si to znechutit úplně, abych to nezavrhnul. Je to dost možné, že nyní prožívám takovou svou křesťanskou pubertu, kdy zpochybňuji mnohé věci. Chodím na 9ti měsíční terapii a ta mě dost vytěžuje a učení také. Možná je to prubířským kamenem mé víry. Snažím se to kompenzovat Podcasty U ambonu, kde mohu biblickou zvěst slyšet srozumitelněji než číst samotnou Bibli a také Uši k duši a Víra ve vírech doby. Jsem ve fázi stálého hledání. V knihách a rád bych ve všech věcech nacházel Boha. Dá se říci, že i terapie mě přibližuje blíže k Bohu pro vzájemné pochopení a porozumění sobě i druhým.

97

Ahoj chci také reagovat na to, co píšeš. Toto jsem nezažil. Mé prožitky byly spíše psychická šikana těžko postřehnutelná. O to více se mi to usadilo v duši. Rád bych odpustil, avšak cítim ta zranění jako čerstvá. Potřeboval bych odpustit, pokud bych věděl, co konkrétně, ale mám na to částečnou amnesii. Něco si pamatuji a některé prožitky se mi opakují v přítomnosti a míchá se to s tou minulostí. Vím, že není jiné cesty než odpuštění. Ježíš říkal, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Rád bych došel pokoje se sebou sama a s Bohem a přestal si ta zranění zpřítomňovat. Osvobozující je, když se ta zranění derou na povrch v podobě snů, které jsou dost živé a to pak vím, co zhruba odpustit. Vím, že jsem sám největším viníkem vůči sobě, co jsem přijal za bludy jaká pravidla. Potřebuji si připustit svůj hněv a odevzdat ho Bohu a také to, proč se ženu za bohatstvím a úspěchem. Možná proto, že se cítím jako bych nebyl dost dobrý, ale to není pravda podle Bible a Božích zákonů. Je pravda, že se mi to vrací a já sám z vlastní síly nejsem schopen odpustit dokonale a uzdravit se, jelikož jen Bůh mi může pomoci to vyznat. Nevím, jak to udělat, ale to neznamená, že to nejde udělat. Uvědomuji si, že sám to udělat nemohu. Sám mám tu tendenci většinou vidět v druchých to dobré a omilostňovat je až na některé případy, kdy jsem v tom zamotaný. Toto píši, abych dokázal porozumět mému myšlenkovému procesu. Máš pravdu, že toho mám také hodně a že jsem toho celý. Je těžké se v tom orientovat. Není otázka odpustit nebo neodpustit, ale jak to udělat, jak se uzdravit. Jestli máš k tomu nějaké poznámky a poznatky, budu rád. Rád si je přečtu. To by asi pro tentokrát stačilo.

98

13/3/22-neděle

Dnešní den byl v rytmu úklidu a poslechu Podcastu U ambonu a vyrazil jsem s kamarády na oběd. Bylo to fajn, ačkoli mě trochu štvali tím, že strašili ve své nevědomosti scénáři, co se bude dít. Všichni tři máme F-kovou diagnózu. U mě, kdybych si to naplno připustil, tak bych se dostal do bláznovství asi bych začal trpět paranoiou a nějakým bludem. Před lety a bude to v květnu 8 let, co jsem strávil za zdmi psychiatrického zařízení, protože jsem měl strach ze satana a bylo mi z toho blbě. Poté po dobu klinické studie jsem se dostal do fáze rozjeté mysli, kdy jsem se cítil dobře, akorát mi doktor vysazoval léky, což nebylo zrovna šťastné a já jsem se často dostával do pomatení mysli. Cítil jsem velký strach. Bylo to něco tak zahlcujícícho, že jsem se začal bát druhých. Byl jsem pak v kontaktu s No. 2, s níž nemám zpracované některé zážitky a doteď to ve mě někdy bublá. Já jsem se slečnou No. 2 chtěl být, jelikož to byla vášeň a tělo na tělo, avšak ona měla sektářské myšlení a chtěla mě zaháčkovat do jisté sekty a ač nerad, trápil jsem se tím asi měsíc, jsem jí musel napsat, že s ní nechci být, pokud bude chtít být v nejmenované slovenské sektě. Dost mnou manipulovala a tlačila mě, ale já po radě s bratřími jsem to odmítnul a přerušil s ní nadobro kontakt. Byl to toxický vztah. Nebylo to ode mne hezké to najednou přerušit sms, to uznávám, ale jediný možný způsob, jak vysvobodit sebe z jejích okovů nezdravého křesťanského myšlení blížící se konspiračním teoriím. S jistou měrou zalíbení jsem pak poslouchal nahrávky té sekty a začal tušit, že to nemluvila ona holčina No. 2, ale byla zmanipulovaná onou sektou. Hledal jsem dál svoji lásku a objevila se slečna další. Psali jsme si po mailech a jednou se setkali, ale nic z toho nebylo. Byl jsem do ní trochu zamilovaný a dost jsem se z té mailové konverzace naučil, avšak ona po první schůzce mě nechtěla už vidět. Sklopil jsem podpatky a už ji nekontaktoval. Stále jsem se svou No. 1 v kontaktu a nevím, co s tím udělat, jelikož se hlásíme na stejnou školu a chodíme na stejnou terapeutickou skupinu a cítím se trochu sešněrován v tom procesu. Zdá se mi často o ní, ale cítím, že potřebuji sám sobě dát hranice, protože vím, že ona mě chce a zároveň nechce. Chce mě jako kamaráda a možná trochu více, ale slečna No. 1 mě nechce jako svého partnera. Nevím, jestli dokážu držet mez přátelství nezamilovávat se znovu a znovu. Ach Bože, co pak s tím mohu udělat. Byl okamžik, kdy jsem chtěl přerušit úplně kontakt, ale ona nechtěla, tak jsem to respektoval. Potřebuji si sám za sebe říct, co sám chci, aby to za mě bylo jasné. Chci být autentický a jednat zároveň prožíravě. Jestli někdo máte zkušenosti s podobným vztahem, klidě mi napište vlastní zkušenost, otázky, rady či jakoukoli poznámku. Díky moc.

99

14/3/22-po

Začínat ne nechci. Je možný, že jsem zklamaný sám ze sebe, protože jsem se nedovedl naučit srdce. Mohu to zvládnout ještě zítra před setkání se svým mentorem. Já ten stav u sebe ani nedovedu dost dobře popsat. Je to taková rozmrzelost vším kolem sebe. Duše hledá pokoj. Vše je tak únavné. Vše se opakuje. Už mluvím jak Kazatel z Bible. Jsem přetížen událostmi na Ukrajině. Jsem dost naštvaný, že s tím nic nedokáži dělat a každá zmínka mě irituje. Je to velké naštvání. Možná se u mě dostavuje pocit otupělosti také a celkové přeplněnosti z Bible a prožívání křesťanství. Jelikož to beru jako nároky na sebe, že to musím od ostatních bratří, že je to dobré. Jako mi máma nutila sport a já s ním pak skončil nadobro na mnoho let. Nemám rád na sebe tlak, že něco musím. Nesnáším to. Třeba ty roušky a respirátory už mě drahně měsíců iritují, jelikož mi brání svobodně dýchat. Těším se, až to sundám z úst nadobro. Asi už jsem přetažený ze všech těch pravidel, zákazů, příkazů a názorů a rád bych prchl do prostředí, kde se nic nemusí. Možná prchám před svou zodpovědností. Možná se historie opakuje. Potřebuji vyjádřit svůj vztek a své rozhořčení nejen v psané formě, ale i ve formě neverbální. Asi se nechám vést svým nevědomím.

100

Asi to nebude nic nového a převratného pro tebe, ale můžeš mrknout i na tenhle nový online kurz od HledamBoha.cz o strachu a úzkosti:
https://kurzycodex.cz/jak-se-vyporadat-se-strachem