Ahoj a díky za reakci. Děsivé sny a noční můry mi nejsou cizí a vím, že dost lidí na to třeba i trpí. Sám jsem měl v dětství noční můry téměř denně a vlastně do nedávna (chápej tak 7-8 let zpět) jsem velmi trpěl na spánkovou paralízu. To je teprve hnus… Ale musím říct, že teď už je to ojedinělé.
Myslím, že tenhle sen vyvolaly ty nadržené noční stavy a snaha je pasivně potlačit/zaspat je.
Navíc vím, že často je příčinou třeba jen přežrání před spaním nebo hodně cukru na noc.
O těch stavech mi pak zase došlo že je nejspíš spustilo pozorování partnerky ve sprše (na dovolené nechtěla do sprch chodit sama) v kombinaci s dalším triggerem.
Takže díky moc za nabídku ale terapeut myslím nebude třeba. Stačí dávat si trochu pozor na tyhle základní věci a běžně spím v noci jako mimino a sny si vlastně už většinou nepamatuji.
Každopádně je to zajímavé, jak si s námi podvědomí hraje. Krom toho, dnes už vím že zlé sny jsou sice nepříjemné ale mají svůj účel. YT kanál Segment o tom má zajímavé video určitě doporučuju zkouknout.
Jinak se daří fajn. Včera jsem měl slabší chvilku kdy jsem zkoušel kam mě ještě telefon pustí s obsahem ale záhy jsem se zmátořil a ještě se mi podařilo zablokovat pár webů které prošli sítem takže dobrý…
Ne že bych se vykašlal na psaní deníku ale vlastně se nedělo nic tak znepokojivého abych zápis potřeboval
Jak to jen po té včerejší klidné a rozvážné odpovědi říct…?
Den 1
Včerejší relaps hodně zamrzel. Šlo mu předejít? Možná…
Byla to jen blbá rutina. Náročný týden, partnerka šla po dlouhé době do práce a zrovna na noční, mizerně zabezpečený společný noťas…
Ach jo. Nejvíc mě vyděsilo, jak vzrušující to po tak dlouhé době bylo.
Nevím co k tomu dál říct. Nevím proč všechny ty rady, které tu s lehkostí píšu ostatním, nedokážu sám dodržovat. Mám pocit, že dokud budu mít přístup k jakémukoliv zařízení s volným přístupem na internet, nedám to…
Taky mě za to dnes dostihla karma. Přijde mi to vážně jako trest vyšší moci za promarněný večer.
V práci jsem přišel o telefon. Sice služební ale se svojí SIMkou, fotkami rodiny, fotkami z dovolené, záložkami s články a koníčky. To vše je na cucky. Pryč. Škoda…
No nic, nezabývá než se nadechnout a jet dál. A přemýšlet co zlepšit. Plánování mi nikdy moc nešlo takže lépe zablokovat noťas! Záchranných brzd v mém případě není nikdy dost. A dál nevím. Měl jsem v plánu mít plán ale… to nějak nefunguje. Divný co.
Že jsem lajdák mi nějak kazí “snahu” nebýt lajdák.
Ale nenechávám se odradit. Motivace podnikat kroky tu je. Streaky jsou delší a míň náročné. Relaps sice o to zákeřnější ale přesto cítím pokrok. A to je fajn.
Hehe, znám moc dobře. A jedna věc na kterou jsem časem přišel je to, že to není tak úplně pravda. I ve dny kdy mám relaps odolám několikrát, než podlehnu. Zkusím různý věci, který radím ostatním…a občas ani to nestačí. Problém je v tom, že to co si pak pamatuju není to, jak jsem předtím 5x odolal tím, že jsem zaměřil pozornost na něco jinýho, odešel jsem z místnosti, zavolal rodině…je to jak jsem po 6x podlehl. Mozek je na tohle zákeřnej a negativní zkušenosti v našem životě vnímáme mnohem silněji než ty pozitivní. Takže moje rada je zkusit se zastavit a jen se zkusit zamyslet jak to, že se ti předtím těch kdoví kolik dní dařilo abstinovat i přesto, že tam to pokušení bylo. A na to se zaměřit. Na věci co ti fungovaly a dělat je znovu a znovu. Protože není těžký ty věci dělat, ale dělat je konzistentně, každej den kdy přijdou urges. To je na tom to těžký. Ale už jen to že máš tu odvahu a sílu se zvednout a zkusit to znovu i když to je sakra těžký hodně vypovídá o tvý vnitřní síle a motivaci.
S tímhle taky dost boujuju. Mám sice zablokovaný svůj vlastní komp, ale k čemu mi to je, když pak se dostanu k nějakému nezabezpečenému, tak hned mozek toho využije
Den 1
Včerejší relaps (ještě ke všemu v práci) mě pěkně semlel. Okamžitě mě přepdl pocit prázdnoty, beznaděje a motivace letěla hluboko pod bod mrazu. Moje činnost po zbytek dne se omezila doslova jen na ty nejnutnější úkony. A všechno tohle vakuum nakonec vysálo velkou část ledničky a spižírny. Potřeba přebít to dalším požitkem způsobila, že jsem se přežral tak nechutným způsobem, že je mi zle ještě teď… Nechutný!
Nicméně jsem si zvládl za to náročné odpoledne něčeho všimnout. A to že @Mejdž měl pravdu.
Díky za tenhle skvělý postřeh protože je to alespoň ta maličká špetka dobra, kterou jsem si na svém neůspěchu našel. Než jsem zcela podlehl, zvládl jsem vlastně odolat hned několikrá za pomoci těch známých záchranných mechanismů, z nichž některé jsem vlastně dělal už zcela automaticky. To, že působily jen krátkodobě a neefektivně už je věc druhá. Ony flastně fungovaly, jen neodstranily ten počáteční problém. A tak v podstatě oddalovaly nevyhnutelné. Vzpomenout si ještě na jednu záchrannou brzdu, nebo zafungovat náhoda… prostě kdybych zvládl překlenout tu poslední mrtvou půlhodinu šichty, kdy už jsem tu byl v podstatě sám, byl bych nejspíš v suchu.
Problém teď prostě je absence šéfa, zdánlivě zvýšený tlak a zodpovědnost na mých bedrech a sezení u pc místo makání na place. Když tu šéf není, mám tendenci zašít se do kanclu a prokrastinovat. Přitom práce mi vlastně nesmrdí. Když přijde nějaká akutní nárazovka co se musí udělat hned, sice pindám ale nakonec jsem rád, že mám co dělat a ještě mám radost, když tu práci efektivně zvládnu. Ale najít si sám nějakou činnost a rozhodnout se, který projekt rozdělat, je pro mě v tomhle řekněme dozorčím vakuu, kde mi nikdo neřekne co mám dělat, poněkud neproveditelné. Nedokážu se efektivně rozhodnout co teď a tak se před tím radši schovávám. Problém tedy vlastně není ani tolik v absenci šéfa jako v tom, že jsem nesamostatný, neambiciózní a neumím se chopit iniciativy.
Mít jasně danou náplň práce, která by byla dost výživná na to, aby udržela moji pozornost je pro mě rozhodující. Ale nedokážu si ji sám naordinovat. Na to jsem moc nedůsledný a možná líný.
Takže místo pokroku mám vlastně další cíle na kterých bych měl pracovat. A pak že není co dělat, že…?
Okej tohle je zase jednou prů$er…
Totálně jsem do toho hodil vidle.
Než jsem stihl zajet hlubší správné koleje, můj závislý mozek se mnou zase vyjebal. Tady je vidět, že moje dosavadní snažení je dost povrchní a neefektivní…
Zase jsem si vybral tu lehkou cestu a jedu ji už pár dní. Jako bych dostal do ruky houbu nasáklou perverzí a tělesnými tekutinami a snažil se s ní smazat všechny dosavadní stopy svojí abstinence. Fakt kekel… zase se nesnáším o trochu víc
Ahoj, dočetl jsem kompletně celý tvůj deník a nemůžu popsat jak moc mě to namotivovalo, moc mě mrzí že ze vším tak zápasíš, já ti bohužel nijak neporadím, ale z celého srdce ti přeju aby ti bylo zase dobře aby jsi si užíval život na plno aby vše vycházelo ze synem a paní. velice mě tvůj příběh poznamenal. Doufám že se tady zase objevíš a budeš se nám i nadále svěřovat s tvými démony. Přeji vše nejlepší co přát jde.
Den 2 nebo 3. Těžko říct, vlastně ani cíleně neabstinuji jen teď není moc na nic čas…
Po tak dlouhé době jsem si představoval, že si zapíšu něco epického. Brutální myšlenku nebo prozření, které všechno změní. Nebo vysvětlí.
Nemám nic.
Nic takového. Stále stejná písnička. Můj deník abstinence je i nadále spíš deník mé závislosti. Nekonají se nové převraty ba dokonce ani staré pořádky. Od té doby, co jsem během 14 dní zlikvidoval 2 telefony jsem bez “ochrany”. Chtělo by se mi říct, že nevím jak to řešit ale byla by to lež. Nic se mi řešit nechce… Ta lenost s čímkoli pohnout je naprosto paralizující a neůstupná.
Za dobu co jsem tu nebyl mi vytanula na mysli jediná myšlenka s potenciálem něco změnit. A zrovna opět pocházela z toho temného spektra.
Myšlenka na sebevraždu.
Nikdy nebyla tak neodbytná.
Nikdy nebyla tak moc živá.
Nikdy nebyla tak reálná.
Nikdy se mnou nebyla tak dlouho v kuse.
NECHCI Z TOHO DĚLAT DRÁMO
NECHCI SE ZABÍT
Jen mě sere, že i přes tak brutální Red Flag nejsem schopný dojít k nějaké změně.
Nebo nesere…? Vždyť to bych byl celý já…
Ano něco to vyvolalo. Ne strach, ne vztek, ne motivaci… Otázky. Jen další přívaly otázek, na které nemám odpovědi.
Otázka smyslu a ceny mojí existence mě žere snad víc, než její budoucnost.
To je i jedna z věcí, která mě demotivuje cokoli změnit. Nemusím měnit ani dělat vůbec nic protože je to fuckin jedno.
Když zamáčkneš jednoho mravence z milionu, co se stane? VŮBEC NIC
Jsem tak bezvýznamný kousek skládačky, že je úplně jedno co za svůj život budu nebo nebudu dělat, jak dlouho budu žít… Těch pár lidí kolem mě by to možná obrečelo, ale jeli by dál. Nezměnilo by se vůbec nic. Dítě už mám. Genetickou informaci už jsem předal. Je životaschopná. Co teď tady mám jako dalších 40 let dělat…? Navíc když je to vlastně stejně jedno.
Mohl bych pokračovat. Takových otázek mám mraky. Netvoří sice žádnou hodnotu. Ale to vlastně nic z toho co dělám…
Zkusím teď pár dní vydržet. Udržet svou abstinenci nějak přirozeně na živu. Ale upřímně. Je mi teď fakt jedno, kam to povede.
Vám ostatním samozřejmě držím palce. Nechci nikoho demotivovat. Můj pohled na život je holt odjakživa skeptický. Vlastně věřím víc v ty vaše než ve svůj vlastní…
To je i jedna z věcí, která mě demotivuje cokoli změnit. Nemusím měnit ani dělat vůbec nic protože je to fuckin jedno.
Když zamáčkneš jednoho mravence z milionu, co se stane? VŮBEC NIC
Jsem tak bezvýznamný kousek skládačky, že je úplně jedno co za svůj život budu nebo nebudu dělat, jak dlouho budu žít… Těch pár lidí kolem mě by to možná obrečelo, ale jeli by dál. Nezměnilo by se vůbec nic.
Kamaráde, ani netušíš jak moc ti rozumím. Been there, done that, půlka mýho deníku je jen o tom, naučit se vyrovnávat s pocitem bezvýznamnosti a zbytečnosti vlastní existence. Ve finále se nakonec znovu a znovu vracím k tomuhle. Mejdžova cesta k lidskosti - #52 od Mejdž
Dám ti teď tu samou radu kterou jsem dostal v době, kdy jsem prakticky ty samý slova psal já. Časem to přejde, je to fáze kterou člověk potřebuje při hledání vlastního smyslu projít. Bude to bolet, nebude to snadný, ale já věřím že zrovna ty to dokážeš. Projdeš údolím svý vlastní duše a v plamenech zoufalosti nalezneš pravdu, aby ses jako fénix mohl zrodit znovu. Nejspíš to nebude tak dramatický a změna na první pohled nebude vidět, ostatně pořád budeš ten samej fénix, ale budeš mít za sebou zkušenost kterou už ti nikdo neodpáře a která tě bude jako dobrej rádce provázet po zbytek tvýho života. A časem si budeš moct říct “been there, done that”, zvládl jsem to. Přežil jsem.
Co mít jako smysl života, když už jsi svou genetickou informaci přenesl? Smysl rodiče je starat se o tu genetickou informaci tak, aby z ni nebyl stejný pofuckupený závislák jako z tebe. Máš výhodu v tom, že už víš jak to funguje a jak ho od toho držet dál tak nebreč a starej se dokud na tom záleží…
Hele nikdo dokonalý z nebe nespadl, a pravda je, že jediní lidé, kterým na tobě záleží je tvoje rodina. Je normální dělat chyby. Muj otec byl závislý na alkoholu. Už není mezi námi, a já bych si moc přál, aby tu byl se mnou, když mohl a já věděl, že mě má rád. Nic vic nepotřebuje. Jen aby jsi tam byl pro něj. Když nevidíš smysl pro sebe, mysli na něj. Ten prďola tě potřebuje.
Chápu jak to všechno myslíš. Tvé ztráty je mi líto. Já měl v tomhle šťastné dětství. A tím spíš si s tebou dovolím nesouhlasit. Protože podívej, sešli jsme se na stejném místě. Projevit lásku a přízeň je bez pochyb důležité. Ale ve vývoji dítěte/člověka hraje roli toooooolik aspektů, že je vážně jednoduché někde udělat chybu. Zásadní chybu.
A tím spíš, že nedokážu ukočírovat ani sám sebe, brutálně pochybuju o schopnostech vychovat “normálního” kluka. Nebo nepřenést na něj nějakou negativní vlastnost která ho může v budoucnu zničit… Reálně se bojím toho, že má nepřítomnost by mu mohla ublížit daleko míň než moje nevyrovnanost…
Je lepší tam být a udělat nějakou chybu, než to vzdát předem. Ber to takhle, táta na hovno je pořád lepší než žádný. Stejně pravděpodobnost, že ti řekne hele tati byl jsi dokonalý otec je rovna velmi malému desetinnému číslu. Je ale lepší soustředit se na svou povinnost, než se plácat v závislosti. Jistě bude mít fištrón, a bude možnost jít na výšku a budeš to ty kdo mu řekne, máš na to. Bude vědět jak se ma chovat k holce, nebo že nic na světě neni zadarmo a když to bude potřebovat pomůžeš mu. Stačí tam jen být pro něj. Hlavu vzhůru a žádné výmluvy. Nedaří se? Začni znova… a na závěr ještě jednu Andrejovu oblíbenou, ano, bude líp…
Absencia jedného z rodičov, alebo oboch dieťaťu v živote určite nepridá, skor naopak, podobne ak má napr. niekto v rodine alkoholika za otca/matku, tiež ho to poznačí a negatívne. Kludne sa mohlo stať, že ak má niekto v rodine alkoholika, a jemu sa zdá, že vlastne nie je na ničom závislí, tak zrazu prezrie a to na tejto stránke, že nakoniec aj on je vlaste závislý a to napr. na porne. Hoci žiadne deti nemám, tak si myslím, že dobre fungujúca rodina, kde deti nie sú zo strany rodiča k ničomu tlačené, dieťa sa môže rozhodnúť slobodne a spoločný čas trávia spoločne rôznymi aktivitami je to najlepšie čo dieťa do budúcna môže dostať, nad dieťaťom by človek nemal stáť ako strážny pes a rozhodne to nebude nekoho vina ak sa z neho stane závislák od porna, závislákom sa skôr môže stať ak v rodine nie sú fungujúce vzťahy, rodičia sa mu nevenujú a nemá tento základ sociálneho fungovania pre budovanie tých dospeláckych.
Jsem zpět. I když nerad…
Byl bych radši, kdybych tenhle deník a komunitu kolem nepotřeboval. Ale potřebuji. Jako sůl.
Šlápl jsem vedle a svah pode mnou se utrhl.
Zahučel jsem tak hluboko do králičí nory, že jsem ztratil kontakt se světem i sebou samým. Stálo mě to dva měsíce života, spoustu emocí a výčitek, výmluv a ústupků.
Věděli jste že Google Chrome počítá záložky jen do 99. Od stovky je v počítadle už jen smajlík : D
Otevřít tolik záložek s pornem, že už se vám i prohlížeč směje… To jsem já. Nespoutaný, bez kontroly a na dně.
Zahodil jsem restart mozku
Zahodil jsem svoje snahy
Zahodil jsem spoustu času
Zahodil jsem kousek svojí duše
Zahodil jsem tím i atmosféru výročního večera
Jsem vyčerpaný, podrážděný, bolavý, zahanbený a prázdný. Závislost tu díru v duši nevyplní. Jen ji zvětšuje. To já přeci dobře vím! A přesto musím psát tohle přiznání. Vím to a stejně jsem se nechal přemoct. Stejně jsem to zase posral. Stejně jsem zase tady ve stejném stavu, v jakém se sem pokaždé vracím. Ach jo. Nepoučitelný…
Přitom stačilo tak málo. Napsat na podporu Blocker Hero a nechat si převést účet na nový mobil. 5 minut času. Ale viděl jsem příležitost a chtěl se ji zmocnit. Omyl! Příležitost se zmocnila mě a vyflusla mě mnohem později použitého a vytěženého.
Dost už filozofie.
Zkrátka jsem zpět na intervalu x krát denně a tvrdost obsahu který vyhledávám mě začíná děsit. Stejně tak jeho množství. A tak jsem tu zase. Včera jsem konečně napsal na podporu a alespoň hlavní záškodník, mobil, je teď safe.
Budovat ai nějaké zdravé návyky od znovu bude hustý, ale jdu do toho.
Ahoj Finchi,
ať to může znít jakkoliv absurdně, rád tě vidím zpátky. Ne proto že bych byl za tvojí závislost rád. Jsem rád za to, že jsi to nevzdal. Tahle zpráva je toho nezvratným důkazem.
Chápu že se teď cítíš fakt nahovno, nedivím se ti, na tvým místě bych se tak cítil taky (a v minulosti se tak občas doopravdy cítil). V tyhle momenty je těžký najít najít nějaký slova a přesto mě napadá krátkej úryvek z mý oblíbený knížky “Úsměvy smutných mužů”. Jsou to zápisky z protialkoholní léčebny, závislosti jsou si v některejch věcech hrozně podobný.
Víš co to je přijmout prohru? To znamená nebejt ani milimetr nad nulou. Rozhlídnout se po úplným dně. Aby si to člověk pamatoval. Protože se tam už nikdy nechce vrátit.
Je vidět, že si uvědomuješ, jak tě ta závislost ničí, a to je důležitý krok k tomu, abys s tím mohl znovu bojovat. Pád zpět do závislosti se stává, nejsi v tom sám. Důležité je, že teď podnikáš kroky, aby ses z toho zase dostal. Každá malá změna se počítá. Dej si prostor k tomu, abys znovu začal a nehleděl jen na to, co se nepovedlo, ale na to, co teprve dokážeš.
a sny si vlastně už většinou nepamatuji.
určitě doporučuju zkouknout.
Drž se!