Díky za tvou podporu. Pravda posun to je, jen ne takový jak bych chtěl. Video (I přes mou ne úplně profi angličtinu) je velmi zajímavé.
Zkusím to nějak vztřebat a začít víc vnímat ten vnitřní konflikt.
Fake it till you make it. To se mi líbí.
Den 2
18:10
Dnes jsem málem boural v autě, protože naproti přes křižovatku přebíhala ulici velmi obdařená slečna. Zní to možná směšně, ale při pohledu zpět na vozovku jsem byl po*ranej až za ušima.
Nenávidím tenhle proklatý reflex. Zaregistrovat cokoli v dosahu/dohledu byť jen připomínající sexuální podnět a tu absurdní potřebu na to (ni, ně) bezduše zírat. Potřebu zaznamenat sebemenší detail který by mohl být vidět.
Chci se umět podívat na ženu aniž bych se snažil okamžitě vidět skrz oblečení nebo o ni fantazírovat. Přijdu si jako prasák.
Jinak má PMO dnes a vlastní ani včera pomyšlení nebylo.
Spíš začínám být nadržený má sex s partnerkou. Už je to nějaký čas. Chybí mi to a zároveň se toho bojím. Bojím se předčasného vyvrcholení a jeho dopadu na náš intimní život. Vím že jednou se to srovná ale radši bych hned.
Jinak interakce s “kolegou” na discordu se zdají být celkem přínosné. Pomalu se začínáme sdílet. Bál jsem se toho ale vlastně to není špatné. Pomalu mu začínám být otevřený
1 Líbí se
Den 3
9:09
Dnešní noc byla peklo. Při usínání vedle partnerky jako by mě zasáhl elektrický výboj a probudil mě. Od té chvíle jsem nemohl zabrat. Nadržený jak pes, pořád jsem se převaloval. Mou pozornost stále dokola upoutávaly partnerčiny poodhalené partie. Nedokázal jsem na ni přestat myslet. Na to že bych jí nejraději… nestalo se.
Ani nevím jak jsem nakonec usnul. A když už, měl jsem šílené sny.
Dnes jsem úplně KO a cítím že mám snížený práh sebekontroly. Stále jsem nadržený a občas se vynořují nějaké flashbacky z porna a nápady jak bych se k němu odpoledne mohl dostat. Musím si na to dát pozor. Práce mě zatím rozptyluje ale dlouho to nevydrží.
Při takovéhle únavě sotva držím pozornost…
10:39
ok právě jsem se snažil na firemním pc získat přístup k jedné aplikaci související s NSFW. Píšu to sem a končím. zvedám zadek a jdu něco dělat…
19:00
Fuckin relaps. Jsem trouba. Věděl jsem to dost dlouho dopředu.
Měl jsem 2 hodiny doma o samotě a bylo fakt těžké odolat. Našel jsem skulinu v podobě partnerky starého telefonu
2 Líbí se
Ctu pravidelne tvuj denik, protoze je neuveritelne presnej a krasne jde videt, ze zavislost funguje u vsech velmi podobne.
Taky mivam dny, kdy jsem obrovsky nadrzenej ci jinak triggerovanej, a zvladnu odolat poprvy, podruhy, ale vraci se to porad dokola. Pres den si rikam “nesmis tomu podlehnout, musis si najit alternativni cinnost, az prijdes z prace! Skodi ti to, moc dobre to vis!”
Prijdu domu a vsechno se otoci. Je ze me sebedestruktivnu neandrtalec… ziju ted a tady a co bude potom me nezajima…
Neznam lek, kdyby jo, tak bych tu nebyl.
Myslim ale, ze klic mozna tkvi v prvnim bodu 12 steps - uznavame, ze jsme nad svym chovanim (zavislosti) ztratili kontrolu.
Obavam se, ze nekteri na tomto foru (ja rozhodne) jsme pod sebou kutali jamu tak dlouho, ze uz se z ni sami nedostanem. Proto chci chodit pravidelne na meetingy AP.
1 Líbí se
To co popisuješ mi nepřijde jako “si tím projít” ale jako “zaltačit to do pozadí” (Možná pravdu nemám ,ale moc dobře to znám, sám to dělám velice často) a ano, v ten moment to zdravé není. Protože nic nezpracováváš, jen to zakopáváš někam hluboko a daleko.
Tím tě nechci jakkoliv obviňovat spíš tím chci říct, že je možný dělat to i jinak a možná budeš muset přijít na úplně vlastní způsob jak to zpracovávat, ale ta cesta existuje, ikdyž (minimálně pro mě rozhodně nebyla) nejspíš není jednoduchá.
1 Líbí se
Však s tebou souhlasím. To co dělám je vlastně jen další únik od reality. Uvolním se a vypnu hlavu, ale jakobych jen přerušil ten proces, který se ve mně odehrává a dělal místo toho něco jiného. Jakmile seriál skončí, jsem zpět kde jsem byl. Ano, teprve hledám tu zdravou cestu. Mám pocit že nic teď není jak by mělo být. Místo křižovatky už mám před sebou celé blutiště které jsem si částečně sám vybudoval.
Těší mě že jsi tu tak často. Poprvé mé myšlenky nevysublimují do prázdna.
Co popisuješ je přesný.
Mám pocit že jsem tu díru kutal tak zběsile, že už ani nevím kde je dole a kde nahoře…
Bohužel jsem se teď dostal do bodu kdy sedím v té díře, v té tmě, a čekám… Vlastně ani nevím na co.
Občas hrábnu lopatknou o píď hlobš, ale jinak nic. Nechce se mi nic!
Nevím jestli je to lenost, deprese nebo jen nedostatek sebedůvěry…
Trochu jakobych čekal až se to vyřeší samo.
Chce to nějaký impuls. Záblesk světla. Ochutnat trochu motivace. Jinak budu sedět a čekat navěky…
1 Líbí se
V neděli mi umřel Děda. Šlo to ráz na ráz.
Jeden den upadl, jel se nechat ošetřit a nechali si ho v nemocnici s celkem běžným zraněním. Pak přišla komplikace a zemřel. V podstatě ze dne na den.
Rozloučit už jsem se nestihl.
Jsem rád že poznal mého syna, ale syn si ho pamatovat nebude. Je příliš malý.
Misí se ve mě tak zvláštní směs pocitů. Smutný jsem a truchlím. Dědy je mi líto a měl jsem ho rád. Je mi líto babičky a otce, že teď prožívají těžkou ztrátu.
Přesto jsem neuronil slzu. Nevím jestli je to normální. Vím jen že smrt je součást života ať chceme nebo ne.
Jen mě děsí, že si s tím přijdu smířený.
Cítím bolest, smutek a lítost. Ne že ne. Ale v takové divně přimeřené intenzitě. Jakobych věděl že to tak mělo být.
Jsem psychopat? Nebo “jen” realista…?
Poznamenala mě v dětství smrt pra-prarodičů které velmi dobře pamatuji?
Prababička umírala velmi dlouho na rakovinu žaludku. Bylo to hrozné. Ani její smrt jsem neoplakával. Věděl jsem totiž, že je pro ni vysvobozením. Vážně.
Nevím jak to brát. Přijdu si divně.
Tak jako tak, zbouralo mě to. Má nulová motivace cokoli dělat jakoby propadla ještě pod nulu. Nic moc mě nezajímá, nebaví, nechce se mi mluvit s lidmi. Nechce se mi na švagrové oslavu, je mi ukradená…
Nebaví mě hrát si se synem. Ale je ještě malý aby to chápal a tak mu svůj čas věnuji i tak. Nebylo by to k němu fér.
Je teď všechno nějaké posrané…
2 Líbí se
Ahoj, to co píšeš mi nepřijde zvláštní, nevím jaké jste spolu měli vztahy, ale každý z nás prožívá ztrátu jinak. Pro všechny z nás není pláč přirozenou reakcí, nebo je možný že se dostaví až dýl, po tom co “šok” odezní. To, že truchlení prožíváš jinak než se od tebe “očekává” z tebe nedělá psychopata. Třeba moje přirozená reakce je disociace, abych se “ochránil”, protože realite je občas až moc bolestivá a potřebuju jí zpracovávat po kouskách. Nebrečím, nevztekám se, prostě “necítím” zatímco se vnitřně připravuju na to, co přijde. Je možný že zažíváš to samé, je možný že ne, bohužel nic lepšího než vlastní zkušenost nemám.
Tak jako tak to, očividně z toho co popisuješ, nějakým způsobem prožíváš. Moje jediná rada (na základě nedávné, velice podobné zkušenosti) kterou ti v tomhle můžu dát je: Vem si čas to zpracovat, jediná cesta je skrz.
2 Líbí se
Ahoj Finchi,
v první řadě upřímnou soustrast. Co se prožívání týče, věřím, že každý z nás může prožívat ztrátu jinak a není důvod se nějak porovnávat s ostatními. Můj děda zemřel zhruba před rokem, taky jsem neplakal. Ale dle mého názoru na tom není nic špatného, každý se se smutkem vyrovnáváme po svém. Toť můj názor. Samozřejmě události v životě na to mohou mít vliv, ale na druhou stranu - ty mají vliv úplně na všechno.
Jak se máš? Co je nového?
Drž se!
2 Líbí se
Dnes je mi opravdu na nic. Hněv, smutek, sebelítost, sebenenávist, úzkost… to vše mě dnes omýlá celý den. Nechtělo se mi sem psát protože jsem zpět na dně ze kterého jsem se sem vyškrábal. Jsem znovu na začátku té cesty k abstinenci. A vůbec se mi na ni nechce. Jakobych sem na dno už patřil. Nevěděl jsem jak to popsat a pak se vynořila vzpomínka. Obrázky (které se mi doufám podařilo nahrát) jsem nahrál na FB před deseti lety. A některé jsem kreslil ještě mnohem dřív. Už na základce. Tak jak mi teď je, už mi bylo. Vtiskl jsem to do těch amatérských kresbiček a doufal že to zmizí. Je až fascinující jak perfektně vystihují mé pocity i dnes, po více jjak 10 letech.
Co si to sebou nesu za bolest, že mě dovedla až sem. Co tak narušilo můj zdravý vývoj, že je mi příjemnější choulet se ve skrytu temna, než užívat si s ostatními světlo všedního dne…? Co že jsem tak líný vstát, a vymanit se z moci těch ponurých obrázků, jimiž jsem nevědomky zůstal…?
Dnes mi bylo tak zle, že už znám číslo na tísňovou linku. Nevolal jsem. Ale přecijen už je to jen malý krůček před kolapsem.
Teď už je mi trochu lépe, a děje se cosi divného.
Všechny ty hnusné emoce, přestože v útlumu, pořád působí. A já si ten dojezd užívám. Jakobych byl zachumlaný v teploučké dečce z všeho toho hnusu a spokojeně vrněl jak malé kotě.
Nechci být tak nešťastný abych chtěl umřít. Ale jakobych nedokázal být tak šťastný, abych chtěl žít.
Je mi líp když je mi hůř…
Myslím že je čas. Čas to uchopit a zkusit znovu. Porušil jsem všechny sliby které jsem si postupem tohoto denníku dal. Které jsem tu dal příteli. Své partnerce. Vzdal jsem to a žiju v iluzi že je mi fajn. Je? Já nevím… Ale zkusím to zjistit. Držte mi palce, pojedu z kopce…
1 Líbí se
Jsem rád, že ses ozval. Fakt. 
I když to z mého projevu na fóru moc nevypadá, jsem člověk, který prošel depresí, a rád bych vyjádřil, že mě moc mrzí, jak se cítíš. Chápu, že tomu přesně nerozumím, a chápu, že rady tu moc nezmůžou. Tak ti sem jen přihodím svou osobní zkušenost ve dvou krátkých větách.
Může být zas líp. Je to možný, i když to tak nevypadá.
1 Líbí se
Ahoj Finchi, byl jsem na podobným místě jako ty, dokonce to mám taky někde v deníku zachovaný (třeba tady: Mejdžovy pokusy o vyřešení problému lidské bolesti - #47 od Mejdž )
Souhlasím s Matějem, může to být lepší. A za sebe dodám, že existujou lidi kterým na tobě záleží a existujou lidi, kteří ti dokáží pomoci. Není žádný důvod k ostudě vyhledat odbornou pomoc. Když tě bolí koleno tak že nezvládáš chodit, taky jdeš za doktorem. V čem je to jiný od toho když tě bolí duše.
“Nechci být tak nešťastný abych chtěl umřít. Ale jakobych nedokázal být tak šťastný, abych chtěl žít.”
Tohle mě hodně zasáhlo, někde na hluboký úrovni uvnitř. Rozumím tomu způsobem, kterej je daleko za vědomým chápáním. Právě se ti povedlo popsat pocit kterej s sebou nesu většinu života ale nedokázal jsem ho pojmenovat.
2 Líbí se
Ahoj,
je to jak kdybych se v tom viděl, exaktně v těch obrázcích. A musím říct, že jsou dosti výstižné. A je mi moc líto, že tyto pocity jsi měl už na základce, já je měl taky, a nikdo mě v okolí nechápal.
Drž se kámo! To že jsi porušil svoje slova, že jsi zase na zemi, no a co. Jsi, ale to nic nemění na tom, že se pokoušíš jít dál, hledat cestu. Pamatuj, že tu cestu děláš kvůli sobě. Máš to sakra těžký a nebude to jednoduchý lusknutím prstu. Ale pokaď máš milující manželku, která tě podpoří a bude si vážit snahy a upřímnosti, tak věřím, že to zvládneš. Máš o co bojovat.
Možná že ty se tak nevidíš a rozumím tomu, ale lidi okolo tebe tě maj rádi. Jsi jeden z mála co to dokáže přiznat a nehraje jinou hru než tu upřímnou. To moc lidí neumí a tato hra nikdy moc lidem nešla. Proto máš moji podporu at máš sílu jít dál.
2 Líbí se
@NinjaPárek, @Mejdž, @Beni6too díky moc za podporu kluci. Ač je milé vědět, že v tom nejsem sám, nejsem blázen, nejsem jediný kdo se tak cítí, nikomu z vás to nepřeji.
Kdesi jsem tu psal, že I pád na hubu je pohyb vpřed.
Tenhle pád na hubu je prostě jen pád na hubu. Teprve dnes, po několika týdnech jsem zas udělal maličký posun k lepšímu.
@Mejdž abych řekl pravdu, nad terapií přemýšlím už roky. Nebyla by od věci. Bohužel nevím jestli by ji unesl náš rodinný rozpočet a časový rozvrh tomu teď taky nehraje do karet. Nevím jestli je to odůvodnění nebo výmluva. Snad jednou… Zatím hledám způsob jak docházet alespoň na AP. Škoda že jsi tak zdaleka 
Já vám kluci nevím. Vrátil jsem se do tak blbého stereotypu, že se mi s tím skoro nechce nic dělat. Ale vidím jak negativně mě to ovlivňuje. A to nechci. Jsem zase za hranou a potřebuji z toho už ven.
No nic, jdu makat. Získávat zase dopamin poctivým způsobem. Snad to chvíli vydržím. Tak ať se vám daří kluci. I vám všem ostatním, kdo jste nakoukli 
2 Líbí se
S rodinným rozpočtem to chápu, každopádně se to lepší a už spousta terapeutů, psychologů a psychiatrů berou kartičky z pojišťovny! Seznam by s trochou štěstí měl být na stránkách tvý pojišťovny.
Jinak za mě radši chodit jednou za 14 dní/měsíc než nechodit vůbec. Už protože budeš mít vyhrazený bezpečný místo, kde můžeš být se svýma myšlenkama a na chvíli vydechnout od běžnýho života a získat trochu rozhled.
2 Líbí se
Zkusím se kouknout, díky za tip. U jedné terapeutky už jsem si kdysi smlouval první schůzku a napsala mi že jestli chci chodit jednou za 14 dní, že to ani nemá cenu. Jednou týdně prý minimum. Tak jsem to vzdal 
Po včerejším znovuzapojení do procesu je mi o něco líp tak uvidíme co bude dál.
2 Líbí se
Ahoj @Finch96,
koukám, že jsi sem už delší dobu nepřispěl, a mě zajímá - jak se máš? Co je nového? Jak pokračuje tvoje cesta? Začal jsi nakonec chodit na tu terapii? A pokud ano, vnímáš, zda ti nějakým způsobem pomáhá?
Drž se! 
1 Líbí se
Ahoj. Jsem vlastně rád, i nerad že si se ozval… Co ti budu povídat. Nebyl jsem tu už delší dobu, protože jsem tam kde jsem byl. Abstinence je ta tam. Nechodím sem ani na discord protože svědomí. Nebyl jsem schopný zažádat si o e-kouče, najít si tu přítele i když mnozí se snažili a zajít na terapii už vůbec ne. A tak jsem sklouzl do těch starých kolejí před objevením NePornu. Možná jsem se o 2% polepšil ale to je tak vše.
Nějak se nedokážu vrátit a zkusit to znovu.
Zvláštní že den po tom co jsi napsal, mě partnerka konfrontovala s tím, že mi ta skupina vůbec nepomohla. Přistihla mě in-flagranti a neměla radost.
Bude si se mnou chtít promluvit tak mě to sem třeba konečně dokope zpět 
Vím že tu takhle po čase píšeš skoro všem, ale díky! nutí mě to se nad sebou zase trochu zamyslet…
Měj se fajn 
Ahoj Finchi,
Matěj takhle po čase píše mimo jiné i proto, že se stává, že lidi ztratí motivaci, vůli, propadnou do beznaděje. Stává se to, sám jsi to teď zažil. A některý lidi se vrátí, často třeba i po roce. A mě na tom celým přijde nejdůležitější to, že tě za to nesoudíme, ikdyž ty sám sebe možná ano (samotnýmu se mi děje že se za věci odsuzuju mnohem hůř, než bych soudil ostatní) a rádi ti pomůžeme jak bude v našich silách.
Zníš jako že je toho na tebe hrozně moc, představa shánění si kouče a terapie a znovu to začít řešit ty samý bullshity který jsi řešil předtím. Je to náročný, už ta představa sama o sobě je náročná, aspoň pro mě, teď když si to představím.
Co mi v těchhle situacích, kdy si připadám hrozně overwhelmed , docela pomáhá je vymyslet ten úplně nejmenší krok kterej ve mě nevyvolává odpor a nebo vyvolává zvladatelnej odpor směrem, kterým bych se chtěl vydat. A ten pak udělat.
2 Líbí se