Chápu, že někdy je to fakt náročný, obzvláště pokud se vypořádáváš s depresemi a myšlenkami na sebevraždu. Drž se, chlape!
Jinak chápu to správně, že tedy na psychoterapii už chodíš?
Díky za podporu.
Abych to upřesnil, konzistentně na psychoterapii nechodím, byla to až moje reakce na předešlý depresivní stavy s tím, že “takhle už to dál nejde, potřebuju s tím něco dělat”. Návštěva psychoterapeutky mi dost věcí vysvětlila, ale nic nevyřešila jako nevyřešila a bojím se že už jsem dávno za hranicí toho, kdy se dají moje úzkostný stavy (který následně vedou k těm depresivním) snižovat cvičením, doplňkama stravy, trávením času v přírodě a pravidelným povídáním o problémech s terapeutkou (tím tyhle metody nijak nedehonestuju, věřím že lidem co ještě nejsou “tak daleko” to může fungovat, stejně jako věřím že je to super prevence).
Hlavně proto že jsem na řešení těch psychickejch stavů dřív dlouhou dobu kašlal, hádám že to z velký části nejspíš vedlo k mojí závislosti a teď když se k ní nesnažím tolik upínat, tak se projevuje to, co jsem se snažil pohřbít pod pornem. Svým způsobem je tenhle vývoj situace pozitivní. Začínám opravdu řešit problémy jako problémy, nikoliv jejich důsledky. Takže bych řekl, že ikdyž poslední týdny nestojí za nic, přináší to svoje specifický ovoce.
Díky že jsi se zeptal, tohle si uvědomit pro mě teď bylo opravdu důležitý.
Jasně. Z toho, co popisuješ, tak asi bude dobré teď najet na antidepresiva, která ti pomohou ty věci řešit. Samozřejmě prášky ti jenom pomůžou být víc v pohodě, ale psychoterapie ti pak pomůže z dlouhodobého hlediska, abys ty prášky pak už nepotřeboval. Takže kombinace antidepresiv s psychoterapií je ideální kombinace 
Budeš tedy pokračovat s tou terapeutkou, u které jsi byl, nebo si budeš hledat někoho dalšího? Ptám se čistě prakticky, jestli bys s tím potřeboval pomoc 
Ahoj Pete,
abych odpověděl na tvou otázku, tyhle podrobnosti (a samozřejmě nějakou další doporučenou léčbu, případný pravidelný kontroly a další věci) budu domlouvat až s tím psychiatrem, upřímně zatím moc netuším jak to funguje (nikdy jsem to nezažil a výpovědi lidí z mýho okolí co na antidepresivech jsou/byli se značně liší), takže zatím s jistotou nemůžu říct nic. 
Jasně, chápu. Jen tě chci povzbudit, abys to případně nakombinoval s tou terapií, protože to se skvěle doplňuje. Akorát ne všichni terapeuti k tomu přistupují profesionálně, protože třeba porno nevnímají jako problém, takže ti třeba pomůžou s depresemi, ale to porno tam bude viset ve vzduchu. Kdyby ti nesedl terapeut, dej vědět a já ti někoho doporučím
Jak se teď držíš?
1 Líbí se
Mockrát díky za podporu, pořádně to proberu s psychiatrem i psychoterapeutkou a případně se ozvu
Teď relativně dobře, začal jsem se víc angažovat do veřejnýho života, kontakt s lidma mi v tomhle docela pomáhá. Něco na tom, že je člověk sociální tvor bude.
3 Líbí se
Trigger warning
Porno není problém.
Porno je jen výsledkem mýho vlastního pocitu bezcennosti. Stejně jako hry, stejně jako knížky, stejně jako jakejkoliv jinej únik z reality a jakákoliv jiná potřeba zaměstnat hlavu aby neměla čas přemýšlet. A fascinuje mě že jsem tenhle pocit zvládal minimálně jedno desetiletí ukrývat vzadu v hlavě dostatečně dobře na to, abych si opravdu myslel, že neexistuje.
Jen teď, když se snažím těchhle zlozvyků zbavit se nutně musí projevit to, co udržovaly zavřený.
Pocit bezcennosti, letargie a nechuti do života. Přijde mi skoro jako kdyby můj život byl předtím “lepší”…ne, to není to správné slovo. Byl subjektivně šťastnější, minimálně jsem se víc smál, asi jsem měl důvod, ne že bych ty problémy neměl, ale neuvědomoval jsem si je.
Samozřejmě objektivně lze namítnout, že to, že problémy nevidíme neznamená že tam nejsou. Bohužel život není objektivní a racionální. Prostě není. Protože lidé sami nejsou objektivní a racionální. Slovy člověka kterého stejně tak miluji jako nenávidím: „Když jednáme s lidmi, uvědomme si, že nejednáme s logickými bytostmi. Jednáme s bytostmi plných emocí, bytostí plných předsudků a motivovaných pýchou a ješitností.“ A jak jen může být bytost plná emocí, předsudků a motivovaná vlastní pýchou být bytostí zároveň objektivní a racionální.
Nenávidím sám sebe, nenávidím způsob jakým vnímám svět okolo mě a nenávidím že je pro mě tak těžký tyhle věci změnit.
Snad se na to jednou kouknu a budu moct říct, že s tím co jsem zde napsal nesouhlasím. Moc si to přeju.
1 Líbí se
Ahoj @Mejdži,
osobně bych tvůj příspěvek neoznačil za “trigger warning”. Je to teď tvůj pohled na tvou situaci, a myslím si, že naprosto legitimní. Závislost obecně je právě projevem toho, že není něco v pořádku. Je to ten únik z reality, jak píšeš, od problémů nebo pocitů. A mohou to být závažné pocity jako je hněv nebo pocit méněcennosti, nebo to může být i prostá nuda. S některými věcmi se člověk dokáže vyrovnávat jednodušeji než s jinými. To je prostě život. A jak píšeš, život není není “objektivní a racionální” - já říkám, že život není fér.
Znáš psychologa Jordana Petersona?
Někteří ho nemusí, jiní ho zbožňují. Hlavně chlapi v dnešní době ho hodně poslouchají. Mluví právě o těchto věcech, že život je boj, ale že skrze to se člověk posouvá vpřed. Že “utrpení” je běžnou součástí našeho života, ale není vysloveně negativní, ale může nám pomoci se posunout v životě dopředu. Tím nechci říct, že utrpení je něco příjemného. To rozhodně ne. Ale spíše tě chci povzbudit, že má své místo v našem životě a že tě může posunout vpřed (sám mám své zkušenosti).
Ale hlavně bych tě chtěl povzbudit, že se nemusíš nenávidět. Nenávist je ve své podstatě destruktivní. Je to v podstatě extrémní kategorie hněvu. Ale hněv sám o sobě může být i pozitivní, protože hněv sám o sobě je emocí, která nás motivuje měnit věci. Pokud je ve formě nenávisti, tak ta změna bývá negativní a destruktivní. Ale pokud jsi naštvaný na svůj současný stav, může ti hněv pomoci také pozitivně začít ty věci měnit k lepšímu. Což je podle mě to, o co usiluješ. Je to tak?
Součástí toho může být právě i naučit se milovat sám sebe takového, jaký jsi, a ve fázi, ve které se momentálně nacházíš. To neznamená, že se “spokojíš” se současným stavem, ale že to přijmeš jako přirozenou součást svého života, fáze, ve které se nacházíš, a že se to postupně bude měnit. Bude to sice těžký, jak píšeš, bude to boj, ale výsledek může být úžasný.
Předpokládám, že si tyhle věci řešíš i na terapii, ale na laické úrovni: Máš kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi? Možná zkus na začátek vyjít z tohoto faktu, že tě mají rádi, aby ses i ty mohl začít mír rád. Co myslíš?
Ahoj @Mejdž,
nejsem odborník jako @Pete, proto se trochu zdráhám reagovat. Ale mám 21 letého syna a já sám jsem měl dost psychické problémy v tomhle věku. Ale samozřejmě, pokud nebudeš mít zájem o moje “rady” klidně to napiš a já se neurazím.
Chci se ale nejprve zeptat,
- máš ještě tu přítelkyni?
- bydlíš sám nebo s ní nebo s rodiči?
- máš nějaké koníčky (i hry můžou být koníček)?
- máš na škole nebo nějakou partu nebo jsi spíš samotář?
Tak pokud budeš chtít nějakou laickou pomoc od někoho, kdo by mohl být tvým otcem, tak mi prosím odpověz nebo prostě napiš, že se ti chce.
Drž se !
@GuliAp
Tímto se omlouvám všem, co nějakým způsobem odpověděli (a zároveň jim děkuju, že odpověděli), v této zprávě ještě odpovídat nebudu, jednoduše na to asi úplně nemám sílu.
Dlouho jsem tu nebyl, ale za tu dobu jsem stihl zjistit pár věcí.
Podstatnou část doby kdy jsem tu nebyl jsem byl vedoucím na dětském táboře. A jedna z věcí který je na tom zajímavá je ta, že si dovolím říct, že jsem byl šťastnej. A tím myslím opravdu šťastnej, fyzicky šťastnej. Myslel jsem si, že porno je moje reakce na stres, ale mít zodpovědnost 24/7 za několik dětí je stres sám o sobě dost velkej, takže ten to nebude. Podle mě dost velkej rozdíl oproti mýmu běžnýmu životu je ten, že jsem tam měl pořád co dělat…oprava. Musel jsem pořád něco dělat. Byl jsem okolnostmi přinucenej ráno vstát, udělat pro děti snídaně, svačiny, jít s nima na výlet, dávat na ně pozor. Byla to zábava, byli jsme venku v přírodě, nachodili sme spousty kilometrů a byl tam skvělej tým vedoucích složenej z mých dlouholetých přátel se kterýma jsme večer klábosili a hráli deskovky.
Po návratu domů šlo bohužel všechno do hajzlu. Hlava najela na starý zvyky a celej progres (za celej tábor jsem prakticky neměl potřebu se na porno podívat) šel do kytek.
Zbytek týdne jsem byl v práci, takže nebyl moc čas. Až dneska na mě zase spadlo to, že tu sedím, nemám co dělat (don’t get me wrong, mám co dělat, ale nejsem nucenej nic dělat a sám se do toho nedokopu), přítelkyně je pryč a já se cítím osamoceně a znuděně. Dokonce i to porno jsem si pustil jen abych ho o pár vteřin později vypl s tím, že mě to prostě nebaví. Cítím se prázdně. Tak nějak beze smyslu.
Upřímně dost uvažuju nad tím, že až pandemie skončí, seberu krosnu a zmizím někam hodně daleko a na hodně dlouho. Třeba učit angličtinu do rozvojovejch zemí, prostě jen abych cítil že moje existence má nějakej smysl. Jediný čeho se bojím je to, že člověk sám před sebou neuteče a že za každej moment kterej strávím v nečinnosti mě hlava odmění dalšíma negativníma myšlenkama.
Strašlivě mě štve, že hlava neumí být šťastná jenom tak, protože pak mám pocit, že nejsem šťastnej jako šťastnej, ale že jen činnostma který mě “šťastným” dělají překrývám ty znepokojující pocity a myšlenky uvnitř mě. Je to jako kdyby výchozí nastavení pocitů ze života bylo, že všechno stojí za hovno a člověk měl občas to štěstí, že se mu povede mozek přinutit aby si myslel, že je všechno fajn, než se zase zatáhne opona.
1 Líbí se
Ahoj @Mejdž,
vítej zpět
Upřímně se mi moc líbí, jak sis dokázal projít touto sebereflexí. Trochu mi to připomnělo jeden životní příběh na našem webu (Petrův příběh). Ty smysluplné činnosti jsou v životě člověka velmi důležité. Dostáváš se zároveň poměrně hluboko k hledání vnitřní motivace nebo možná i smyslu života. A to rozhodně nejsou jednoduché otázky. Každopádně bych tě chtěl povzbudit, ať si na ně uděláš čas, a budu rád, když se o své postřehy zase podělíš s ostatními zde
Drž se kámo!
“The apparent nothingness or lack of meaning given to us by the universe, is simply the default state we must accept in order to give ourselves the freedom to simply exist, and if we so chose, give personal meaning to what we wish to, because after all, while the universe as a whole doesn’t care, the part of the universe that makes up ‘you’ does, and that’s enough.”
Asi potřebuju sám sobě dát “povolení existovat”.
2 Líbí se
Už to tu asi brutálně spamuju, každopádně mi ty myšlenky přijdou důležitý, už jen abych se k nim mohl případně vracet.
S tím, že život (tady myšleno jako samotná existence) v základu nestojí za nic asi nic moc neudělám. Problém je v tom, že téměř každej způsob, jak udělat aby si to mozek tak nebral a byl “šťastnej” je nějakým způsobem zdrojově náročnej. Čistě teoreticky nejlepší poměr cena/výkon mají drogy ale tam je problém že je to udržitelný pouze na krátkodobý škále.
Takže ideálně najít způsob jak by mohl být mozek happy bez toho, abych ho k tomu musel nějakým způsobem externě nutit a tedy to nebylo zdrojově náročný.
Já třeba nevěřím, že naše samostatná existence v základu nestojí za to nebo že je bezvýznamná. Podle mě není řešením tohle přijmout jako fakt, protože člověk potřebuje nějaký smysl své existence, protože bez něj vlastně existence nedává smysl. A pokud teda už existujeme, tak v tom musí být nějaký smysl, nemyslíš?
Otázkou je, co je tím smyslem naší existence? Případně pak konkrétně tvé existence?
Co tě k tomu napadá?
Ahoj @Pete ,
dneska asi budu odpovídat postupně. Poslední dva dny jsem strávil spoustou přemýšlení (mimo jiné i nad tvými komentáři) a došel k pár věcem.
-
Jordan Peterson
Je to silně kontroverzní postava (aspoň v kruzích kde se pohybuju) a musím se přiznat, že jsem od něj zatím nic nečetl ani se o jeho filosofii jinak nezajímal. Zkusím něco přečíst a pak se případně ozvu k čemu jsem došel.
Ke zbytku se vyjádřím v reakci na další tvoje příspěvky. Je to pro mě poměrně komplexní téma a rozkouskovávat to takhle na úseky v tom dělá bordel.
Ahoj @GuliAp
Abych ti odpověděl,
- Ano, stále jsme spolu
- Bydlím s přítelkyní
- Koníčky bych řekl i mám, je v životě dost věcí co mi přináší zábavu
- Jsem teď na vejšce prakticky od doby covidu, takže se se spolužákama absolutně neznám, ale řekl bych že kamarádů potažmo známých mám z předchozích let dost. Myslím si že když bych se v pátek večer ozval všem kdo mě napadne jestli by někam nezašli, určitě by se aspoň jeden člověk chytl.
Mockrát děkuju za tvůj zájem i nabídku, zatím si toho potřebuju hodně zpracovat v sobě, ale vážím si toho.
Tak jo, pokusím se to sepsat jak nejsrozumitelněji dokážu.
Nemáme žádný důkazy pro to, že by naše existence byla nějakým způsobem (v konečném důsledku) významná. Naše okolí tu v nějaké podobě bude nezávisle na nás, při narození nám nebyl dán žádný účel ani důvod pro naše žití. Obecně je těžší dokázat neexistenci něčeho než existenci. Neexistence se tedy většinou vyvozuje z absence existence. Vzhledem k tomu, že existence celkovýho smyslu není (nemáme pro ni žádný důkaz), nejspíš tedy žádný celkový smysl neexistuje.
Tady do toho vstupuje naše já, tedy naše vnímání reality který jak už jsme si řekli nemůže být objektivní, už jen protože náš mozek si (mimo jiné) vybírá jaké konkrétní části nám ukáže a i ty vnímá velice omezenými smysly. Náš existenční smysl je tedy takový, jaký si ho určíme my sami, protože pokud si ho neurčíme, žádný existovat nebude. A tady nastává obrovskej problém. Protože ať už si určíme jakýkoliv smysl, vždy bude aplikovatelný jen na nás a naše bezprostřední okolí, v konečném důsledku opět nebude mít jakýkoliv dopad, jednoduše protože jsme jako jedinci až příliš omezení tím, jaké činy můžeme na vesmírné škále konat. Docházíme teda k tomu, že jediné čemu se vyplatí dávat energii jsme my a naše bezprostřední okolí, to je ten náš smysl, já, protože nic jiného pro jedince s tak omezeným působením jako je člověk (jako bytost/druh) smysl nemá.
Tady se dostáváme k tomu že nikdo nechce žít v utrpení. Dovolím si říct, že je lepší zemřít než žít v utrpení, už jen protože smrt jako taková je z principu neutrální, stejně tak jako narození, kdežto žití v utrpení (případně jiném negativním pocitu) je ve výsledku negativní. Dává tedy smysl snažit se prožít život v co nejkladnější bilanci. A tady docházím k tomu že žít “kladný” život je zdrojově (penězi, časem…prostě zdroji) náročný. Občas tak náročný že získávání zdrojů negativitou převažuje pozitivitu toho, za co jsem schopnej ty zdroje utratit. Nepomáhá tomu fakt, že existence samotná je spíš negativní zkušeností (to, že žijeme je strašná náhoda a prakticky všechno ve vesmíru se nás snaží aspoň pasivně zabít), naše smrtelnost je strašlivě křehká a nikdo nám nemůže zaručit, že náš život skončí v plusový bilanci (pokud se ho nerozhodneme ukončit v momentě, kdy ten pocit plusové bilance máme, o čemž už jsem taky dva roky zpátky uvažoval protože jsem ten pocit měl, ale nakonec jsem si řekl že by to mohlo být ještě o něco lepší)
Řešení tohohle problému mě napadají dvě (potažmo tři, když se ty dvě zkombinujou). Snížit náročnost získávání zdrojů, nebo zvýšit efektivitu toho, za co jsem ty zdroje schopnej utratit. Oboje se snáz řekne než dělá a zatím netuším jak to provést.
Původně jsem myslel že to zahrnu do příspěvku, ale nějak jsem na to téma nenarazil, takže:
Nenávist sebe sama
Máš pravdu v tom, že se nemusím nenávidět. Ale ani se nemusím mít rád. V našem životě je v konečném důsledku jen velice málo věcí které opravdu musíme. Problém je v tom, že mám problém se samotnou existencí sebe sama, toho, že vůbec tyhle věci musím řešit (nemusím, ale jak už jsem psal výš, asi úplně jiná možnost než to řešit nebo ukončit není), že jsem neměl volbu ovlivnit svojí povahu nebo jakejkoliv jinej pevně danej aspekt života. Prakticky jsme tu všichni odsouzený k tomu aby jsme existovali dokud neumřeme, jeden pokus, nic víc, nic míň a sázíme na strašlivě nejistý karty toho, že ten život nakonec třeba nebude tak špatnej. To je o dost míň než by se mi líbilo a řádově míň než bych chtěl.
Zaujala mě tahle věta: “Možná zkus na začátek vyjít z tohoto faktu, že tě mají rádi, aby ses i ty mohl začít mír rád.”
Jak už jsme si řekli, lidi nejsou racionální bytosti. To, že mě mají některý lidi rádi nutně nic nevypovídá o mý hodnotě a možná ani o jejich. Pokud bych si měl hrát na ďáblova advokáta, řekl bych, že existujou věci jako Stockholmský syndom a lidi jsou schopný mít rádi osoby který jim neskutečně ublížily. Dokazuje to, že je někdo má rád jejich hodnotu ? Nemyslím si, proč by tomu teda mělo být u mě jinak ?
Tak prej hodně názorů sdílím s existencialistickou větví filosofie. Ikdyž co čtu, jsou na mě pořád příliš optimističtí, ale už zvládám najít aspoň nějaký záchytný bod odkud případně postupovat dál.
Tak jo,
pokud na ničem nezáleží a princip je získat net positive život, zkusil jsem ještě jinej přístup a to snížit věci který nechci dělat na absolutní minimum, tím se značně sníží hladina kterou bych pak musel vyrovnávat kladnýma činnostma a tak jsem teď prostě celý víkend nedělal nic co jsem dělat nechtěl. Neříkám, ten čas byl celkem fajn a dalo by se takhle žít. ALE.
Jak se dalo čekat, backslash přišel vzápětí, takže výsledek byl zase záporný, jen nepřišel hned.
Nacházím se tedy ve stavu, kdy buď můžu dělat věci které nechci (a trpět), nebo je nedělat (a pak trpět taky). A aby toho nebylo málo, život (lépe řečeno existence samotná) v celé své absurditě mě nutí vybrat si nějakou možnost. Paradox rozhodování je ten, že ikdyž si nic nevyberu, pořád jsem si vybral, protože jsem se rozhodl si nic nevybrat. Jediná logická cesta kterou zatím vidím která z tohohle vede je sebevražda, která výměnou za jediné rozhodnutí mě zbaví nutnosti dělat jakákoliv další rozhodnutí ve kterých není na výběr dobrá možnost. To je bohužel řešení poněkud konečné a tak si ho zatím nechávám v záloze, pokud bych náhodou přišel na něco lepšího.
Zatím jsem uvězněný ve svém vlastním těle ve světě který svým samotným principem odporuje tomu co bych si přál. Který bytost lačnící po smyslu nechal bez něj a navíc na ní hodil nutnost každodenně se rozhodovat o věcech, na kterých ve finále nezáleží. Je to jako výběr mezi doživotním vězením s mizernou nadějí na udání milosti za zločin, který jsem nikdy nespáchal ale někdo rozhodl, že do vězení patřím a milostivé popravy která mě sice z tohohle vězení dostane, sebere mi však to poslední lidské co mi zbývá, možná až absurdně naivní naději že se věci změní a bude to jinak.
Problém není v tom, v jaké životní situaci se nacházím (nemyslím si že jsem na tom nějak špatně v porovnání se zbytkem světa) ani v tom že by mi v životě chyběli lidé kteří by mě měli rádi a se kterými se cítím dobře. Problém je v samotný existenci. V mý vlastní hlavě která na jednu stranu odmítá cokoliv nelogický a na druhou stranu si potají moc přeje, aby se přeci jen mýlila. Cítím silný vnitřní rozpor vznikající z absurdity světa do kterého jsem byl vržen aniž by se mě kdokoliv na cokoliv ptal a neznám řešení se kterým bych byl spokojený, stejně tak jako nejsem spokojený s existencí samotnou. Nejsem ve vězení, jsem v nějaké absurdní parodii na vězení, protože před tím, než se člověk dostane do normálního vězení, probíhá nějaký soud který mu objasní za co do vězení půjde. Já jsem se do něj prostě narodil.
Ahoj @Mejdži,
no, tohle se trochu přesunulo z oblasti řešení závislosti na pornu k dost hlubokému filozofickému zamyšlení nad smyslem života. Když jsem si to celé pročítal, tak se mi v tom mísily myšlenky jak z existencionalismu tak nihilismu, ale toho asi z důvodu toho velmi negativního pohledu na existenci samotnou. Nicméně bych zkusil na to všechno reagovat z trochu jiného úhlu pohledu.
Ty píšeš, že “lidé nejsou racionální bytosti”, tedy ve smyslu, že se často nechávají unášet emocemi. Nicméně to, co ty tady popisuješ, to jsou dost silné racionální argumenty. Jenže zároveň - alespoň já to v tom vnímám - tyto racionální argumenty sis vybudoval na základně subjektivního, emocionálního vnímání, které vychází z dost negativního pohledu na sebe sama. Proto ve tvojí logice dává smysl, že naše existence nemá vlastně žádný (zásadní) smysl.
To se potom projevuje třeba na té nenávist k sobě samotnému. Tam třeba argumentuješ tím, že láska druhý v podstatě nic nevypovídá o naší vlastní hodnotě. Ale to není pravda. My lidé samozřejmě vnímáme vlastní hodnotu subjektivně, a to právě na základě lásky druhých lidí. V podstatě lidé kolem nás, naše vztahy, udávají to, jakou vnímáme vlastní hodnotu. Pokud žijeme v prostředí, kde jsou vztahy narušené a špatné, nejsou láskyplné, pak je i naše vnímání vlastní hodnoty negativní. A pokud vyrůstáme v láskyplném prostředí, vnímáme svou hodnotu mnohem pozitivněji. A příklad s tím Stockholmským syndromem je tady trochu mimo, protože se ve skutečnosti nejedná o projev lásky a náklonosti v pravém slova smyslu.
Co se snažím říct je, že za tím svým pohledem máš spoustu racionálních argumentů, které ovšem nejsou postavené na racionálním vnímání světa, ale pouze na subjektivním vnímání. A na základě tohoto subjektivního vnímání ty pak interpretuje určitá fakta, ale docházíš k úplně jiným závěrům než lidé, kteří prostě mají to subjektivní vnímání úplně jiné. Takže problém není ve “faktech”, ale v jejich interpretaci skrze tvé subjektivní vnímání.
Proč? Protože já bych třeba samotné narození interpretoval tak, že naše existence naopak má nějaký smysl, když vůbec vešla v existenci. A naprosto mi nedává smysl, že bychom prostě se narodili bez toho, aby náš život, naše existence neměla nějaký hlubší smysl. Já samozřejmě jako křesťan věřím tomu, že smysl našeho života je určen Bohem, který nás stvořil a který zároveň dává našemu životu ultimátní hodnotu. A tento smysl, který mě v určitém slova smyslu přesahuje, mi zároveň dává motivaci do života ve chvílích, kdy přichází nějaké problémy a těžkosti.
Jako když to hodně zjednoduším, tak záleží na našem subjektivní rozhodnutí, jak se rozhodneme fakta interpretovat. Proto fakta jsou fakt. Fakta nic nedokazují. Pouze my lidé dáváme faktům jejich význam. My lidé je interpretujeme, a to na základě našeho subjektivního vnímání. Proto někdo dojde k závěru, že život má smysl, kdežto někdo jiný dojde k závěru, že ne. Stejně je to s existencí Boha. Za mě existují důkazy pro Jeho existenci, ale ateista může ty fakta interpretovat úplně jinak. Jde ale o subjektivní vnímání světa, kolem které si člověk vytvoří racionální konstrukt, aby si svůj pohled obhájil.
No a otázkou možná je, jestli by pomohlo přezkoumat ten racionální konstrukt a rozebrat ho, jestli opravdu dává smysl nebo ne, nebo jestli se nezaměřit na změnu subjektivního vnímání. V každém případě jde o dost velký zásah do života jedince, který není vůbec jednoduchý a vyžaduje v podstatě dost úsilí. Protože přehodnotit a předělat svůj pohled na život “od podlahy” může být poměrně náročné.
Jen nevím, jestli tato platforma je pro tento rozbor tím vhodným místem. Ne, že bych nerad diskutoval o těchto filozofických otázkách. Ale přece jen se dostáváme za hranice možností nějakého online fóra. Možná se pletu. Třeba ti toto diskutování pomůže i v otázce řeší pornografie. Za to bych byl rád. Ale kdybys chtěl, můžu ti dát i tip na to, kde bys mohl tyto filozofické otázky řešit mnohem intenzivněji
3 Líbí se